Vojáček leží na boku. Ještě má šanci vidět začouzené nebe a možná se zase znovu podívá do válečné vřavy. Zase secvakne paty k sobě a půjde zmírat pro svého velitele. Zelené dveře s dělenou skleněnou výplní zacvakly v roce, kdy podle návrhu pana Eiffela vztyčili drátěnou příšeru a od té doby je na cestách. Nikdy by nevěřil, že procestuje půlku Evropy. Ale stalo se a dneska leží tady. Už patnáct let ho tlačí do hlavy plastová formule značky Ligier a jeho levá noha zapadla někam mezi sádrového tygra a panáčka s uniformou komeníka. Zvenku jsou slyšet typické zvuky vytouženého stěhování, rolují se koberce, auta zastavují, klapají dveřmi na pozdrav, unavené sešlapané tenisky spěchají pro oblíbené rádio a bedýnku s cédéčky, okna vydechují zvířený prach a plíce si kazí  prachem jiného druhu z ulice. Slunce shodilo záclony v nerovném boji na zem a rozhodilo čupřinu svých vlasů na necudně obnažené parkety. Vojáček konečně uplatní svůj vyvinutý pozorovací talent a všímá si, kde která skvrna od kafe jako modřína na tváři vykoukla, ač se jí pokoušeli utajit. Pod peřiňákem, jehož temeno otlačila televizní bedýnka, vykukuje duhová kulička, kvůli které tenkrát vznikla ta nepříčetná hádka. "Žes mi ji vyměnil, nelži, tolik se ti líbila". "Nevyměnil, ta tvá blbá kulička mě vůbec nezajímá". Kulička volala zpod peřiňáku, ale jeho noha ji zákeřně ukryla do stínu a poťouchle se těšila ze svého malého vítězství nad těmi malichernými lidmi. Dneska se to všechno ukáže. Ale ty roky křivdy a všechny následné odplaty už nikdo nevrátí. Protože nadělala tolik zmatků, poletí duhovka do popelnice před domem. A taky proto, že Jaroslava už více zajímají obnažená lýtka než duhové kuličky. A Pavel by si ji možná i schoval na památku, ale tím by jen dokázal, že ji tenkrát tolik chtěl. A to nechce. Pročby.

   Eifelovka dávno zapomněla, jak ji neměli rádi. Ví, že dneska už se bez ní nedokážou Paříž představit. Ale v noci, když jediní svědci mají v těle příliš mnoho alkoholu, než aby se jim dalo věřit, nadzvedne jednu nohu a protáhne se. Víte, jaká je to úleva? Toho vojáčka si pořád pamatuje. Nesl se pyšně v ruce malého chlapce. Jen jednou se ohlídl za dveřmi krámku a pak už se dychtivě rozhlížel po velikém světě. Chlapec jménem Nikolas ho dostal za odměnu, pomáhal strýčkovi uklízet knihovnu. Strýček ho chtěl vždycky učit kázni a pracovitosti, a hlavně doufal, že ve vnoučkovi probudí lásku k oprýskaným hřbetům vonícím vydělávanou kůží, touhu po objevování hlubin do nádherných uměleckých útvarů sesypaných písmenek. Kdo jen dokáže ta písmenka takhle sesypat. Nikolas a jeho vojáček se stali na příštích 10 let nerozlučnými přáteli. Za nic ho nevyměnil. Půjčoval ho jenom s těžko skrývaným strachem. První odřeninu oplakal. Vojáček se ho snažil utěšit, že se šrámy z  válek pochopitelně počítal, ale vysvětlujte to malému klukovi.

   Přeběhl čas i několik válek, do kterých vojáček nesměl zasáhnout, ač vždycky napřahoval zbraně k okamžitému útoku, nikdy ho nevybrali, nikdy se nemohl vrhnout k záchraně těch velkých lidí, kteří kolem chodili s nadějemi i s pláčem. Tehdy pochopil, že válčení není jenom romantika, že někteří se z něho domů nevracejí. Ani Nikolas se nevrátil a vojáček spolu s jinými věcmi chvíli čekal na půdě, než někdo bude zase toužit povolat ho do služby. Jak se tak o pár zasněných úplňků později a o pár balónových výletů dále díval na kávové modřiny na podlaze, říkal si, že být věcí, je někdy zatracená výhoda. Jen doufal, že než dneska auta naposledy zaklapou dveřmi, bude se moct dívat z okna, jak za nimi ubíhá šedohnědá silnice jako rozvázaná tkanička mizejících vzpomínek.