Na začátku i na konci bylo ticho. Trocha světla s nádechem pomeranče rozkrojila místnost na dvě nestejně velké části. Oko se dívá a vysílá do mozku signály laskavosti, naděje a dojetí. Večeři, která stojí na stole v kuchyni, nechal podruhé vystydnout. Opatrně se protáhl dveřmi.

Chvilku seděl na předposledním schodu na chodbě, a nechal skoroúplňkový Měsíc, aby mu kreslil přes květiny na parapetu na záda mihotavé tetování unavených. S rukama v dlaních si ani nebyl jistý, jestli pláče, každopádně jeho pocity tomu odpovídaly. Jak jen se na ni bude moct podívat. Snad už bude spát, aby jí ani slovy, ani očima nemusel lhát. Hrozně nerad jí lže.

Bolavé ruce a nohy, které se snad zrodily z betonu. Vzpoměl si na sci-fi film, ve kterém se záporný hrdina pod vlivem tekutého dusíku rozpadal za chůze a přes své lámající se nohy šel pořád dál. V zádech únava přesčasových hodin, v očích zmatek uběhlých chvil. Opilá dvojice křičí na neurčitého viníka "Všechno si to posral!!!" Neurčitý viník si to bere osobně.

Někdy se člověk snaží, snaží a snaží a stejně je mu to v užším kontextu k ničemu. Širší kontext ho v danou chvíli moc nezajímá, hlavní teď je, že je najednou všecko blbě. Tovární komíny prostřelené měsíčními projektily hrozily padnout na lidi, které vylili z oprýskané tlamy socialisticky nadšeně budované fabriky. Některé věci jsem si moh odpustit. Některé věci si mohli odpustit oni.

Tuhle směnu prostě dodělá. Věděl, že by už nemusel. Ale stejně nevěděl, kam by šel, nebo jak by vysvětlil, že je doma dřív. Křivda je něco, co si člověk dokáže tahat s sebou jako břemeno klidně i celý život. Napadení nadřízeného je průšvih, i když je nadřízený oficiálně idiot. Desítky očí nechápavě vydloubávají do jeho zad povýšené otazníky a vykřičníky. Desítky očí pochvalně pomrkávají a doufají, že je zahlédne, nahlas to ovšem říct nemůže nikdo.

Ten kretén! Někdy se věci sejdou a sednou si přesně tam, kam nemají. Vezmou vám hrdost, kus srdce, a někdy i šanci na další normální existenci. Reakce vždycky bývá filtrovaná přes síto naší osobnosti. Pěst ve tváři stěží vyrovná nespravedlnost vyrytou do duše, ale aspoň nějaké zadostiučinění. Jenže okamžitě pochopíte, že na tomhle hřišti nejste pánem a vaše svobodná vůle je svobodná jen do míry, do které vám to místo a čas dovolí. Na začátku i na konci bylo ticho.