"Osobně raději zabíjím, když oběti nevidím do tváře", jen jako by vyklouzlo Nomarovi z koutku úst, jak se snažil mluvit při tom, když se chystal spořádat další sousto malinového pudinku. Nomar miluje malinový pudink. Daisy´s je místo, kde se zastavil čas. Zastavil se v padesátých letech na černobíle kostkované podlaze, neslyšně se proběhl kolem jukeboxu u dveří, neminul kulaté kliky dveří ani kdysi nablýskanou desku baru. Čas vůbec Nomara fascinoval. Otevřete knihu a jste v jiném čase, prostoru, prohlížíte si stará fotoalba ..

"Seš debil. Řešíš kraviny a jednou tě to bude stát kejhák. Jako Morrisona, jo, toho s tim nazelenalym ksichtem. Víš přece, jak skončil," ozvalo se z druhé strany stolku. Černé oči nechápavě zíraly na jednoho z nejkrutějších vrahounů ve městě, jak se cpe růžovou hmotou. "Že to můžeš žrát"

Nomar se na něj nepodíval, vložil do úst další sousto a jednou nohou si lehce podupával do rytmu Walking in the sunshine, která právě začala hrát. I na hudbě někdy čas skoro není vidět. Vznikne nová písnička a vy najednou víte, že to zní úplně přesně jako ... jako něco ze dřív. "Malinovej pudink sem si tu dával s mou mámou už v době, kdy ty si eště ani netušil, co je to něco tušit. No, to ti vlastně zůstalo".

Do místnosti vešel chlapík s berlemi, který se pohyboval, jako by jedna dřevěná opora byla kratší a šklebil se u toho, jak se děsně soustředil, jako by držel nejhorší průjem svého života. Moucha, které naprosto nezáleželo na stylovosti prostředí, sedla muži s černýma očima na ruku. Roger Miller dokvílel svou píseň a hlasatel se rozhodl pronášet vtipné glosy o nudnosti minulého týdne.

"Osobně raději zabíjím, když oběti nevidím do tváře", zopakoval Nomar a tentokrát se již díval zpříma. Ruka vyjela zpod stolu, zcela v nesouladu s vtíravě pomalým tempem hlasu v rádiu svištěla vzhůru a napjaté prsty vytrénovaně uvedly pomocí spouště do pohybu slitinu mědi s ocelovým jádrem. Úsťová rychlost střely byla kolem 300 metrů za sekundu, a protože oběť se nacházela ve zkoprnělém stavu jen asi 1,5 metru daleko, byla cesta střely od zbraně k budoucí mrtvole celkem fofr.

V černých očích se odrazila tyrkysová barva jukeboxu a smísila se s překvapením víc než s děsem. Muší křídla se zavlnila a deformace malého místa uvnitř těla oběti se později ukáže jako neslučitelná se životem. Nomar věděl že bude muset utíkat, ale poslední sousto pudinku si nenechal ujít. Zlatá máma, kde je jí dneska konec.