"Víte, na smrti JE něco zvláštního", zahleděl se do dálky dr.Vlk. Skrz kapky, které se přitulily k oknu, prosvítalo probouzející se slunko, které ohřívalo údolí mizející v hloubce pod nimi.
Profesor Jaspis, který večerní debatu zvládl (no, ostatní si to nemysleli) jen díky několika lahvím semillonu ze Sonberku, ležel s mokrým ručníkem přes své vrásčité čelo na pohovce a vzdychal. Mezi vzdechy pak vyrážel bojovné výkřiky, kdykoli si uvědomil, kde a proč je.

"Mně spíš přijde zvláštní", ozval se Jaspis a jedna ruka mu samovolně spadla z otomanu, "že si celý dny s sebou taháme v břiše to, co natrávíme. Dokavaď nás to nedožene na záchod, máme to v sobě, hrozný, co".

Ostatní se na sebe podívali, někteří pozdvihli obočí.
Docent Jelínek, kandidát věd si pomyslel, že úplně nechápe, proč sem toho Jaspise pořád zvou, když jeho sláva pominula už asi před čtyřiceti lety, pak si vzpomněl, že Jaspisův otec je vlastně předsedou Filozofického senátu a předseda Akademické obce a mimoto, že tahle horská chata rodině Jaspisů patří.
Dalším v místnosti byl lehce senilní doktor Zmiják, kterého s sebou brali především proto, že nesměl chybět na fotkách z výjezdního zasedání. Mezinárodní obec filozofů je totiž skupina vážených lidí, kteří si pamatují z každé země jen někoho, někoho, kdo je něčím výrazný. No a od nás si, bohužel, pamatují pouze doktora Zmijáka, protože někdy před padesáti lety přefiknul dceru poloviny z nich, a nikdo tedy nevěděl s kým vším je příbuzný, a profesora Jaspise, protože předsednictví jejich rodu se táhlo historií jako transsibiřská magistrála, a  nikdo v Mezinárodní obci filozofů, nevěděl, kterého Jaspise vlastně zná, ale věděl, že když řekne tohle jméno, že se nesplete.

"Takže třeba ležíte v hotelovým pokoji se svou ženuškou, koukáte na zprávy v cizím jazyce a na konci tlustýho střeva se vám hromadí hov ..." "No tak Jaspisi, proboha.." Dr.Vlk vyděšeně zabrzdil příval Jaspisových mouder.
"Bavili jsme se už odvčera přece o něčem jiném, tak v tom buď pokračujme, anebo, pokud se necítíte, kdokoli, můžeme si dát přestávku. Není přece nutné fungovat dnem i nocí, nejsme už nejmladší"
Jaspis vyskočil jako čertík ze škatulky a viditelně ho to nakoplo. Ostatní nevěděli, jestli přiskočit v záchranném gestu, nebo uskočit a chránit sebe. Jaspis naznačil rukou, že udrží všechno, co by udržet měl, a vypotácel se ze dveří. Docent Jelínek zvedl oči k nebesům (skrz dvě patra horské chaty pochopitelně) a modlil se, aby se zrovna blížil obrovský orel toužící po chutném soustu nasáknutém semillonem. Z hřejivých úvah ho vytrhl Jaspis, který s úsměvem narazil do futer, poklekl na jedno koleno a natáhl se po nedopité lahvi. Do jeho mizejících zad se pak zabodávaly šípy nenávistné energie a nadávky ceděné mezi zuby.

Pokud jste někdy přemýšleli, CO je na smrti zvláštního, jistě jste také, mimo jiné, přišli na to, že jednou z nejzvláštnějších věcí na ní bývají  reakce zainteresovaných. Poté, co Jaspis vyšel na čerstvý vzduch a přihnul si z nekonečné zásoby hroznového moku, znechucení kolegové přišli na to, že dr.Zmiják bez varování zemřel v kostkovaném křesle poblíž okna. Jaspis přemýšlel o třísce v pravé ruce ze zábradlí, které ho udatně chránilo před pádem do hlubin a o mracích, které se skoro dotýkaly jeho hlavy. Za jeho zády nepatrně prosakoval chaos, výkřiky a nadávky. Dr. Zmiják ještě NIKDY nechyběl na žádné fotce z jejich výletu do hor a zrovna letos na ní přece chybět nesmí. NESMÍ!!! (umřít může až dole ve městě, nebo cestou).

"Tak jsme se měli fotit včera! A ne ráno, když ten pitomec je, jako vždycky ožralej a tenhle ...dopr ... " Jaspisovi se chvilku zdálo, že ho někdo volá, ale pomyslel si, že to nejpíš bude jeho nebožka matka, když je tak blízko oblak. Jeho matka s ním v těchto nadmořských výškách vždy hovořila a připomínala mu věci jako nezamčenou garáž, měsíc starou skvrnu na botách a podobně.

Mezinárodní obci filozofů bylo nesmírně líto ztráty milovaného člena z českých zemí a vyslovili radost nad tím, že se dr. Zmiják alespoň dožil společného focení na tradičním výjezdním zasedání. Jeho laxní výraz přisoudili tušení blízkého konce a výraz profesora Jaspise, který na něj zřetelně s hrůzou hledí, ponechali bez komentářů, klan Jaspisových byl znám lehce výstředními  nápady a hlavně, zbyl jim jako jediný, koho si budou z té malé země vprostřed Evropy pamatovat.