v místnostech bílých obrazy stárnou ukazujíce víc plochu, kterou stíní, než svou tvář muž u dveří bez strachu je nutně lhář lampy touží umanutě po retro vzhledu doby plynové nakouknou tajně do pokoje whisky v očích rozpaluje ohňostroje rád chodím ulicí kde domy vedle sebe jako vojáci a ještě radši tam, kde voní dezerce životní omyl smývá víno z koberce v místnostech bílých valčíky žen se smetáky víří prach jak van Goghovy cypřiše kde jindy talíř brambor z Nuenen tam dnes kručení od bříšek mech výletník štreku začal po svahu střechy před půl stoletím zamával na tramvaj, je sama s jehlicí v hlavě ucinkaná dáma rád chodím ulicí kde stromy objaly svou sestru houpačku děvčátko černobílé (dnes už je barevná) podrážka střevíčku už není díky pedru bezkrevná v místnostech bílých se odehrává Praha nebo Lisabon náctiletí píšou deníky (a nestydí se) jablka - klubíčka koťátko v klubku na míse v místnostech bílých se mele maso na mlejnku a voní tyčinky s nápisem Opium loď pluje smutkem, na přídi jméno Rum rád chodím pokojem a čichám čas, omytý v minulosti všichni jsme hosti |