Pod nohama rozkřupaný sníh
jak dítě, jež nechce býti samo
obejme tebe
a věří, že může ještě chvíli

 jdeš o kus dál
kde vítr z nočních tužeb kvílí
prstíky zebe
v korunách čechrá, co rozestláno

 ptáš se sám sebe, o kolik víc
uschovat můžem v síni srdeční
jak známo
ten, kdo se ptá, také odpoví

 hvězdička smýkne se zmrzlým větvovím
že skoro by padla na Měsíc
sýčkové houkli ne tak jak ty
k otázkám citů neteční