rozpraskaný ruce se vášnivě rvou s houslema

na plochý střeše činžovního domu

a vzniká hudba, že tráva se rozhodla

horlivě vyrazit z puklin pod jeho nohama

a nebe se zvedlo a z vlastního těla vyzvedlo

bicí soupravu, a mlátí do toho, a všichni andělé

propukli v pláč a on hraje jako o život a z mokrejch

vlasů mu teče voda do obličeje

a on se směje, směje se, protože už nemá co ztratit

protože už všechno ztratil, jestli mi praskne struna, drž,

a vítr mu proletěl mezi kmitajícíma prstama, podivil se

jak něco tak soudržnýho jako člověk dokáže vibrovat,

vletěl mu pod kůži, do šlach a do svalů a s náběhem orgasmu

se zpoluúčastnil orgií hudby, živlů a smrti, o které

ještě nebyla řeč, ale smrt je stejně pořád přítomna

vlak s černou parní lokomotivou sviští a burácí a kola mu hoří

z neúměrně vyvinutý rychlosti, cestující neveze, rozpustili se

v tichu, vlak spěchá, toliko můžeme říct o stroji, jenž nezemírá,

tlačí před sebou masu vzduchu s urputností závislého na heroinu,

podlitý světlomety hrozí, že upadnou únavou, ale vlastní touha být TAM

je silnější než únava, než fyzikální zákony, než boží prozřetelnost

když se ve spršce dešťovejch kapek objeví čelo lokomotivy na plošině

činžovního domu, kola neurvale rvou trsy trávy z panelu

a v momentu, kdy se oči houslisty setkají s očima strojvedoucího

dojde ke smrti světa, protože zrcadlo je bez původního

obrazu beze smyslu

a protože původní obraz potřebuje zrcadlo, aby se pochopil

život na Zemi skončil a odstěhoval se na Mars

na místě, které si lidi pamatovali jako tvář z Marsu

se zhmotnila tabula rasa

a na ní do pomalu ubíhajících titulků ve stylu Hvězdnejch

válek začaly jentak piánko hrát housle

někde v hloubce rozpálený planety začaly rašit dříve

bezpředmětný kořínky žáruvzdorný trávy