"Za kolik?", zahučel starší muž v nedbale přes ramena přehozeném baloňáku.

Viktoria se na něj nevrle podívala, nakrčila horní ret a ukazujíce na špinavou papírovou cedulku nalepenou na kachličkové stěně, odsekla: "Támhle to máte napsaný!"

"No no, abyste se nepo...", vrčel pán v baloňáku, hrabajíce se v kapse kostkovaných kalhot, "tady!" A podal Viktorii bankovku v hodnotě 500 korun.

"Víc už u sebe nemáte?", ušklíbla se Viktoria a zavrtěla se na nepohodlné židli.

"Co jako... jsou to taky peníze, ne?", odvětil muž.

"Do prdele", ulevila si Viktoria tiše, otevřela bedýnku co měla na klíně a chvilku se v ní přehrabovala, "já nebudu mít zpátky. Sem před chvílí převzala štaci."

"No to je výborný." Pán schoval pětistovku a začal se hrabat ve druhé kapse, "čert aby to tady spral."

"Neberte jméno boží nadarmo!", zpražila ho trochu zmatená Viktorka.

"Co tohle?", podával jí zákazník kovovou dvacku.

"No a že to jde, když se chce?", sebrala Viktoria s náznakem úsměvu peníze a vrátila 15 korun zpátky, "tak utíkejte."

Chlap zmizel ve vchodě do kukaně a Viktoria opět uzavřela svou bedničku s penězi. Nějak ji při tom pohybu napadlo, že takhle si ten důchod nepředstavovala, když jí bylo dvacet. Sedmdesátiletá hajzlbába a renta v nedohlednu... to jsou panoramata.