Proč mě tak přitahuje ta kočičí povaha?
Přiznávám, je nádherná, ale cítím, že to co mě spoutává, není její krása. Ta je pomíjivá a každý ji vnímá jinak. Ne, můj zlý osud je ta její neskutečná osobnost.

Co nutí lva, aby se podřídil kočce?
Proč se dívá do mých očí s vědomím převahy? Lev může kočku zabít mávnutím tlapy. Přesto zůstává stát a fascinovaně hledí na malou kočku, která stojí proti němu, blýská červenýma hrdýma očima a z cesty mu neuhne. Nikdy, nikdy to dosud neudělala. Naopak, schválně mu kříží cestu. Proč neuhne? Dívá se na lva a říká, ty ustup. Je to jako výzva k souboji. Tak udeř, jako by říkala a sama dokonce pohrozí malou tlapkou, jejíž úder by lev nejspíš ani necítil.

A lev, právě ten, který sám měl vždycky pocit, že je nejhrdější na celém světě, je najednou zmatený. Nedokáže si srovnat, jak to, že ta cizí kočka se ho nebojí. Proč jí nemůže rozkázat, vždyť jindy stačí jen posunkem naznačit a všichni se mu snaží vyhovět. A ona? Vždyť ještě nedávno se vůbec neznali. Jak může vědět, jakou povahu má lev, jak může vědět, zda neudeřila její poslední hodinka? Ta kočka se mu nemůže rovnat silou a jako tvor neznamená nic. Není císařovnou a přesto klidně zkříží cestu králi. A je si tak jistá, že úder nikdy nepřijde...

Lev nakonec udělá krok stranou, třeba do louže a pustí toho tvorečka, aby prošel. Vždycky to tak zatím dopadlo a vždycky to tak napříště dopadne.

A pak se lev vrací domů ke královně, lvici. A ona jen jen čeká, čím by mu vyhověla, co by pro něho mohla udělat. Jenže lev musí neustále myslet jen na tu kočku a na tu její zpropadenou hrdost, na to sebevědomí, na to, co on celý život postrádá. Postrádá někoho, kdo se ho nebojí. A proto je tak těžké se s tím vyrovnat.