Setmělo se už před dvěma hodinami. Odbíjelo. A na křesle se rozvaloval zrzatý kocour s bílými fousy. Před sebou ano, ale ve skutečnosti nechápali, proč přede.

„Vzpomínáš si na naši první cestu, Jano?“ řekl do toho vibrujícího kočičího spánku.

„Jakpak by ne, Davide,“ odpověděla a ladným, táhlým pohybem si dolila z porcelánu čaj.

„To byly časy! Chtěl bych zas cítit moře a jíst nezralé fíky. Řekni…“ polkl a chtěl se zeptat na jednu velmi důležitou věc, očekával odpověď, která by mu objasnila smysl jeho života, ale potlačil v sobě tu naléhavost. Nevnímat tu strašnou rychlost uplývání nahuštěných sekund tohoto večera, ale cítit, jak kvapí! Pokračoval tedy dál neklidně se stejným, neutuchajícím nadšením: „Přišly ti dobré i tak?“

„Ne, Davide. Musíš si přece pamatovat, jak jsem ti tenkrát vysvětlovala, že chutnají jako hrách a já hrách nesnáším,“ poznamenala a nervózně usrkla čaje z šálku.

„Máš pravdu. Jano… Kam pojedeme příště?“

Kocour po probuzení líně seskočil z křesla. Neslyšně se přemístil na dřevěnou komodu a oprášil svým mohutným ocasem fotografii v zlaceném rámu. Sledován Davidem se prošel po krajkové dečce kolem svícnu a měkce na druhé straně dopadl na zem. Zamířil k Davidovi, který zrovna ležel na pláži a držel v rukách noviny, nesledoval pečlivě řádek po řádku, seznámil se vždycky jen s nadpisem vytištěným tučným písmem a to mu stačilo, aby si udělal obrázek o celém článku, aniž by ho četl, a přitom přemýšlel nad houpavou hrou vln a nad racky. Pluli po jejich hladině. Jana na sobě nic nemá, jsou daleko od veřejného místa, chce ji všemu navzdory pohladit…

„Do Německa,“ řekla a zpříma na něho pohlédla. Zpřetrhala mu tím všechny myšlenky. Najednou nevěděl, co má dál říci, na co se má zeptat. Před ním se rozprostřel jen širý prostor, už bez všeho nábytku a deček, co jich v pokoji měli, ubíhající do všech stran, až ven, až tam, kde by přečetl všechny ty zákony novátorské filosofie, nového pohledu na člověka, pravidla stanovená celým národem. Tam, kde jsou černě na bílém vytištěny náznaky jeho budoucnosti, články, o nichž si obrázek udělat nedovedl.

„Jano, měla ses se mnou nechat rozvést,“ řekl a sklonil hlavu, protože se nechtěl setkat s jejím vyčítavým pohledem.  Uslyšel zavrzat židli a padat na zem porcelánovou konvičku na čaj. Střepy se rozletěly všemi směry a kocour divoce vyběhl z pokoje.

Nemělo by smysl se jí ptát na to, jestli ho miluje. Proč by to chtěl vlastně slyšet? Mají ústa, která dokážou vyslovit i lež, snad vyšší hodnotu než srdce? zapřemýšlel. Už nechce hrát. Nechá hrát jen své myšlenky.

Po chvíli uslyšeli konečně hlasy. Jana se nemohla uklidnit, stála nehybně a konečky prstů se jí třásly. Po chodbě se kroky obuté do mohutných, vysokých jezdeckých holinek rozběhly do útrob celého domu. Zazněl zvonek, bouchnutí na dveře.