Autoři  Stránka autora  Názory autora  Díla hodnocená autorem 

Dílo #63523
Autor:Valtr
Druh: Tvorba
Kategorie:Próza/Povídka
Zóna:Jasoň
Datum publikace:10.11.2010 18:19
Počet návštěv:138
Počet názorů:0
Hodnocení:1

Muž, který miloval Tibeťanku
Muž, který miloval Tibeťanku Já vlastně ani nevím, jestli to, co následovalo, nějak souviselo se žvýkáním betelu, nebo to bylo jenom tím vedrem, psychickým vypětím, atmosférou místa. Naprosto přesně ale vím, že když jsem toho muže uviděl, okamžitě mě zaplavil pocit něčeho důvěrně známého, co už se kdysi a kdesi stalo, takové to malé a rychlé „dejá vu“. Bylo mě jasné, že se začne opakovat cosi, co už kdysi dopadlo špatně ba přímo katastrofálně a nedá se tomu předejít. Byl to malý, dokulata vykrmený padesátník, no možná čtyřicátník, kolem pasu omotaný špinavě bílý hadr, co viděl vodu jenom při monzumech. Řídkým knírem se marně snažil zakrýt rozštěp horního rtu, takže na vzdálenost třiceti kroků vypadal jako malá, tučná krysa s vyceněnými hlodáky. V levé ruce si nesl na drátě zavěšenou rezavou plechovku s vodou a pravou se drbal v rozkroku. Zkrátka řečeno, nevypadal jako typický Nepálec, ba ani Tibeťan, nevypadal vůbec jako Asiat. Spíše připomínal hodně zanedbaného evropského bezdomovce, který žije na skládkách a živí se tím, co tam vyhrabe. Tedy až na tu mačetu, zavěšenou v hadrovém pouzdře na šňůrce přes prsa. Na hlavě měl srolovaný jakýsi špinavý hadr, ze kterého se za ušima dralo několik mastných pramenů vlasů, takže trochu připomínal jednu figurku z pohádek Walta Disneye. Jenom jsem si nemohl vzpomenout kterou. Vcelku to byla figurka k smíchu, ale ten mě přešel hned poté, co z něj vypadla první dvě slova na uvítanou. „Smrdíš mrtvolo“, řekl mě, když jsme se přiblížili na dosah ruky. Jeho šišlavě vyslovovaná angličtina působila mile, jako když žvatlají děti. Všichni v Indii a Nepálu mluví zpěvně, jako by každá druhá samohláska byla změkčena háčkem, ale tomuto se angličtina přímo mazala, jak se táhla. Kdysi mě jedna v Indii naturalizovaná Švédka řekla, že tak mluví proto, aby bělochům mazali med slov kolem huby a mohly je pak snáze oškubat. Nebo podříznout. Byla známá svým černým humorem a nechtěl jsem se tehdy ukázat jako blb co postrádá tento smysl. Tak jsem se zdvořile zasmál a zeptal se, proč by to jako dělali. „Aby měli co obětovat bohům, když krávy jsou posvátné,“ odpověděla a oba jsme se mohli strhat smíchem. Je pravda, že kromě smyslu pro humor měla i vytříbený smysl pro drogy všeho druhu, což jsem tehdy neřešil. Vzpomněl jsem si na tato slova své dávné známé, když jsem si prohlížel toho muže přede mnou. Už mě bylo jasné, že je to strýček Dam, o kterém mě Dolma vyprávěla. Zamumlal jsem cosi jako pozdrav „namasté bába, namasté“ a musel jsem se hrozně přemáhat, abych necivěl s otevřenými ústy, protože moje představa o strýčkovi Damovi byla naprosto odlišná od toho, co stálo přede mnou. Dolma se trošku zamračila, ale nejsem si jist, jestli zaslechla strýčkovo uvítání. Teď se roztomile usmíval, ale jeho černé oči mě nepřestaly sledovat. „To je strýček Dam, jak jsem ti o něm vyprávěla“, představila mě svého strýčka. „Ano, ano,“ šišlala ta mastnota, „strýček Dam, starý strýček Dam“. Znělo to slálýsýsekdam, ale dobře jsem si všimnul, že zpod řídkých vousů mu znovu vyjelo již vyřčené. „Smrdíš mrtvolo.“ Krátké, tučné prsty jako prezervativy naplněné vodou, které se ještě před vteřinou probíraly strýčkovými kuličkami se nejprve ke mně natáhnuly, ale pak se spojily s prsty druhé ruky. Vypadalo to, jako že se věnec buřtů obtočený kolem nějaké trubky sune k čelu, aby se to nakonec všechno i s hlavou mírně uklonilo na znamení tradičního pozdravu, znovu to zamumlalo jakési rozblácené abraka dabra a zase se narovnalo. Pokrývka hlavy se na jednom konci uvolnila a ten cár visel dolů, přes jeho pravé ucho jako mokrá kožešina stažené krysy. Zjistil jsem, že nedokážu odtrhnou zrak od rukojeti té mačety, která mu vyčnívala přes rameno. Dřevěná rukojeť byla vyhlazená častým používáním a kolem prostředního nýtu se klikatila tmavá skvrna. Teď mě to připomínalo kapku potu, ale později jsem pochopil, že pot to rozhodně nebyl. „Ano, ano, vítejte pane.“ Díval se mě stále přímo do očí svým ocelově chladným pohledem, který nevěstil nic z legendární pohostinnosti Nepálců. Pak se zarazil, sjel očima dolů kamsi k mým nohám, hlasitě zamlaskal a zakroutil hlavou. „To špinavé prase tady nemá co dělat!“ Řekl to hodně nahlas a hodně přísně, takže se i Dolma trošku zarazila a nechápavě se podívalo nejdříve na něj a potom na mě. Já jsem mrknul dolů a žádné prase, ať už špinavé nebo vydrbané jsem neviděl. Ale v jeho hlase byla takové jistota, že jsem opravdu čekal, že se mě z pod nohou vyhrabe čuník. Pak mě ale napadlo, že možná mluví o mě, jako že tady je každý běloch považován za špinavé, bílé prase. Tak jsem se obrátil zpátky k němu, ale on už se otočil a vykročil směrem k těm hrobkám. Dolma se dotkla mé paže jako znamení ať ji následuji, a oba jsme šli za ním. V té chvíli mě došlo, že tady něco nehraje. Jako by se všechno kolem zastavilo, strnulo v křeči zakletého zámku se Šípkovou Růženkou. Vzduch znehybněl a palmové listy vysely strnule dolů jako roztrhané fangle. Naprosté ticho a ten pocit čehosi známého, co se už někdy a někde stalo. Ale neměl jsem čas, ani chuť se tomu dál věnovat a následoval jsem Dolmu i jejího strýce. Mávnul jsem rukou nad tím vším i nad podivnostmi místa, kde ani kameny po kterých jsme šli, nevydávaly žádný zvuk. Strýček se zastavil u oprýskané zdi, která byla kdysi součástí nějaké velké hrobky a rukou ukázal na ohlazené kameny. Sám se posadil na zem a zády se opřel o zeď. Měl jsem dojem, že v očích se mu mihnul záblesk hněvu nebo snad šílenství. Alespoň mě to tak připadalo. Za posledních pár měsíců jsem měl za sebou bezpočet vypjatých situací, některé byly vysloveně nepřátelské, ale nepamatuji si, že bych kdy viděl v očích místních tak nepokrytý, ničím nemaskovaný nával vzteku jako nyní. Ten tlusťoch teď něco říkal Dolmě v jejich jazyce a měl jsem dojem, že se jí to moc nezdá. Pak jí položil ruku na hlavu a proplétal mezi svými špinavými prsty pramínky jejích vlasů. Bylo vidět jak je j to nepříjemné, jako by chtěla ucuknout, ale netroufla si. V té chvíli mě to docela naštvalo, ale nic jsem neřekl. „Pane“, řekl strýček. Znělo to jako pjaně a dál se prsty prohrabával v jejích vlasech. Všímal jsem si ho jen tak na půl a celé to, s tím zastaveným časem, nehybnými listy palem, kroky co nevydávají žádný zvuk, celý ten zámek Šípkové Růženky jsem pustil z hlavy. Dokonce mě z hlavy vypadla i myšlenka na betel a to je co říct. Přemýšlel jsem pouze o hněvu v Damových očí a o moci, kterou má nad Dolmou. V její tváři už výraz nelibosti přešel v nepokrytý odpor a přesto se ani nepohnula. Seděla nehybně vedle něj, on se jí hrabal ve vlasech, a díval se na mě pohledem, který kdyby mohl, tak by zabíjel. „Pane, my tady v Nepálu“, pokračoval a zase jsem slyšel něco jako vněpajlu, ale už jsem nad tím mávnul rukou, říkal jsem si, že to nějak přežiji, hlavně ať už to mám za sebou, všechny ty trapné rodinné výlevy, ty povinné hrůzy, jako bych musel chodit s celou její široce rozvětvenou rodinou, když chci chodit jenom s ní. Abych se mohl opět věnovat té nádherné černovlásce s pletí jako vyleštěný korek, s tmavými, těžkými rty a pevným zadkem, pravda trošičku širším než ho mají místní dívky v jejím věku. Té ženě, která když se zakousla do mého ušního lalůčku, dokázala při tom ještě šeptat věty ve své mateřštině, ze které jsem nerozuměl ani slovo, ale přesto mě nesmírně vzrušovaly. „Tak kde je to občerstvení“, vyštěknul zčista jasna strýček a rozhlédnul se kolem sebe jako by očekával, že občerstvení již kráčí mílovými kroky. Potom odněkud vylovil píšťalku a dvakrát silně zahvízdal. V tu chvíli se objevila jakási babice, která se mohla ucházet o roli čarodějnice v jakékoliv pohádce, aniž by s ní kostymérka ztratila byť i minutu času. Držela v předklonu cosi jako prkno, na kterém bylo nakrájené na plátky a kostičky tropické ovoce, džbán s vodou ve které plavalo několik plátků citronu a tři skleničky. Něco hudrala bezzubými ústy, šedivé chomáče vlasů jí padaly do jídla a odkudsi, aniž bych chtěl zkoumat, z kterého otvoru to bylo, se jí táhla hlenovitě stříbrná nit kamsi mezi mango a papáju. „No konečně“, zakřenil se strýček. Chňapnul po džbánu s vodou ještě dřív, než ho babice postavila na zem, obsloužil se a zároveň babu mírným kopancem poslal tam, kam patří. Na tři hlty vyprázdnil obsah sklenice včetně plátků citronu. Pak zakoulel strašidelně očima, vyplivnul citron zpět do sklenice, odhodil ji na zem, mohutně říhnul a pravil: „Tak kolik dáš za naši Dolmu sáhibe.“ Nezdálo se mě vhodné odpovídat na takovou blbost, včetně toho pejorativního oslovení z dob dávno minulých. Dědek pro mě v tu chvíli znamenal jenom maličkou nepříjemnost, přes kterou se rychle přenesu a podíval jsem se na Dolmu. Byla nádherná i přes ten výraz odporu, který možná pramenil ze strýčkových doteků, možná i z jeho konverzačních schopností. „No, byznys je byznys, není liž pravda, sáhibe. Ten je třeba důkladně projednat“, připomněl strýček, snad abychom nezapomněli, proč jsme vlastně tady. „Nevadí vám to doufám?“ Evidentně nečekal na žádnou odpověď, protože pustil Dolmu a natáhnul se kamsi dozadu, odkud vylovil malou, dřevěnou krabičku. Zafuněl jako by to byla kdoví jaká námaha a položil si ji mezi nohy. Když ji začal otvírat, přestal jsem věnovat pozornost Dolmě. Byla to vlastně první chvíle od příchodu, kdy mě něco zaujalo. Říkal jsi ale, že se o tom nebudeme bavit!“ Hlas Dolmy byl naplněn strachem a výčitkou. „Slíbil jsi mě, že takhle ne.“ Celá se jí třásla a slzy měla na krajíčku. Strýčka to ani trochu nevyvedlo z míry a dál cosi přehraboval v té škatulce. Pak pokrčil rameny a krátce se podíval na Dolmu. Bylo na něm vidět, jakou má chuť ji udeřit, ale ovládnul se. Znovu jsem se na ni podíval. Tváře měla o odstín tmavší, rozpálenější vztekem nebo snad strachem. Zhluboka dýchala a nepatrně se odtáhla o několik centimetrů. Jako by už nesnesla tu těsnou blízkost svého strýčka. Ten jí něco řekl a tváře jí ještě víc ztmavly. Zvedla džbán s vodou, aby si nalila, ale okamžitě polila ovoce okolo, jak se jí třásla ruka. „Co kdybychom to zkrátili“, navrhnul jsem smířlivě a pocítil hroznou chuť na betel. „Co chceš zkrátit?“ skočil mě do řeči strýček a propaloval mě očima jako by chtěl vidět, co se děje za mnou. „Jen jsem chtěl říct, že…..“ snažil jsem se pokračovat. „Vůbec nezáleží na tom, co chceš říct“, přerušil mě. V té chvíli už nešišlal, ale mluvil s tvrdým akcentem britského soudce, jehož hlas je zvyklý nařizovat a trestat. „Ještě slovo a budeš toho litovat.“ Pak se nepatrně usmál takovým způsobem, že mě přejel mráz po zádech. „Ani nevíš, jaký tady máme betel.“ O tom betelu se zmínil těsně před tím, než došlo na tu mačetu. Vzpomínám si, že mě napadlo „no konečně“ nebo něco v tom duchu, jakási úleva, napětí rázem zmizelo. Měl jsem moc rád betel, miloval jsem tu chvíli přípravy a očekávání, s potěšením jsem sledoval i druhé, jak se s tím mazlí, než vytvoří ten smotek pánu, ale teď se mě při každé takové vzpomínce dělá zle. Betel a jeho karmínová šťáva mě připomíná jen krev a smrt. „Hej“, oslovil mě téměř přátelsky strýček. Nechápavě jsem se rozhlédnul kolem. „Slyšíš mě?“, usmál se téměř mile. „Chytej“ a hodil směrem ke mně mistrovsky stočený svitek betelu. „No páni, výborně, děkuji.“ Téměř jsem se zalykal štěstím. Začal jsem vnímat vůně, kterými bylo okolí prosyceno. Jako bych se až teď probral z jakéhosi snu, prostého vůní a pachů, Vonělo to nádherně, čerstvě nakrájeným ovocem, olejem v Dorčiných vlasech, blízkostí osady – ale zdaleka nejsilnější vůně byla vůně betelového svitku. Vzpomínám si, jak mě napadlo, že tak výborný betel jsem nežvýkal ani v Radjastánu a že už zřejmě nikdy něco tak dobrého neochutnám. Vzpomínám si na prchavý odlesk lítosti, kdy mě na zlomek vteřiny napadlo, že už nikdy nebudu mít v ústech nic tak dobrého. Chtěl jsem povědět, že pán je excelentní, že něco tak vynikajícího jsem nikdy neokusil, chtěl sem i trošku vylepšit situaci, ale než jsem stačil říct první slovo, přerušil mě strýček Dam. Začal ječet tak hrozně, že to vypadalo na hysterický záchvat. Amok, naprosto nekontrolovatelný a neřízený. Nepřetržitá řada slabik, která se hrnula z jeho úst, působila dojmem nekonečného kulometného pásu, který střílí a střílí a rozžhavené, prázdné nábojnice odletují všude kolem. „Kolikrát už…..tatatatata…..jsem ti říkal, že smrdíš jako…..tatatatata…..kdo tady má sedět…..tatatatata…..se smradlavou mrtvolou…..tatatatata…..ani nadechnout se nemůžu…..tatatatata…..a ty mě sem dovlečeš takový kadáver…..tatatatata!“ Zklidňující se atmosféra jakož i vynikající chuť betelového smotku byla samozřejmě ta tam. Vyděšeně jsme se na sebe s Dolmou podívali a pak už jen sledovali, jak se tam malá, umaštěná koule tuku s jedním hadrem na hlavě, druhým mezi nohama zvedá a dělá na svých strupatých podstavcích krok směrem ke mně. Hrozivý krok, to musím dodat. To co měl na hlavě se mu jaksi otočilo, takže cár původně visící v zadu za krkem se mu sesunul přes levé oko, takže teď vypadal jako karikatura Jana Žižky, druhdy národního hrdiny a lapky mé bývalé vlasti. Pravou ruku měl strčenou za zády a jak se tak trochu předklonil dopředu, začal se spíš podobat parodii na Quasimoda, toho nešťastného zvoníka od Matky Boží. A udělal další krok ke mně. Zíral jsem na něho jako uhranutý, neschopen jakéhokoliv pohybu. Už to zase připomínalo Šípkovou Růženku, jenže tím jediným spáčem jsem byl bohužel já sám. Zahlédnul jsem, jak ruka za zády za něco tahá a prsteník druhé ruky si strčil do nosu. Vypadal dost naštvaně, ale zase ne tolik, že by mohl vraždit. Po bradě mu začala stékat krvavá, betelová šťáva smíšená se slinami. Když znovu promluvil, vyřinul se krvavý vodopád, který nám oběma pocákal nohy. Jak jsem mohl vědět, že hodnému strýčkovi Damovi, zrovna ve chvíli, kdy mě moje holka pozve poprvé do rodiny, jebne v kouli? „Tatatatata…..ty jedno smradlavé prase…..tatatatata…..já tě naučím…..tatatatata!“ Do nosu mě udeřil mohutný závan čpavku a všimnul jsem si, že další tekutina, která stéká po strýčkově levé noze, už není betelová šťáva. I v tom teplém vzduchu se z ní kapánek kouřilo. Dolma něco řekla zastřeným hlasem, v jazyce z něhož jsem uměl jenom pozdravit. Ale myslím, že když si tipnu něco jako „kurva, on se pochcal“, tak že nebudu daleko od pravdy. Hadr, který mněl omotaný kolem beder pod přívalem moče ztěžknul a mírně se prověsil. Vypadalo to, že brzy spadne. Na další proud krvavých slin, který mně pokropil nohy, jsem už musel reagovat. „Hele klídek, jo, pěkně v klidu“, řekl jsem a snažil se strýčkovi dívat přímo do očí, ale ten ve zlomku vteřiny vymrštil levačku, kterou mě schovanou za zády a držel v ní obrovskou mačetu se zabroušeným ostřím. Pokud neměla rovný metr, tak jí k němu chybělo jen pár centimetrů, takže to celé začalo připomínat figurku Yosemitsena z kreslených pohádek Warner Brothers. „Pozor“, zakřičela Dolma. Strýc se otočil k ní a pokropil ji vodopádem rudých slin. Zdálo se, že změnil názor a svoji pozornost hodlá nyní věnovat své neteři. „Tatatatata…..“ spustil a máchnul mačetou směrem k Dolmě. Krátce to zasvištělo a zasyčelo, nebylo to nepodobné lehounkému a tichému uprdnutí. Připadalo mě to jako neskutečně dlouhá doba, kdy se nic nedělo. Potom se směrem k nám snesla sprška krvavých kapek. Pokropila strýce i mě, takže jsme byli už kropenatí nejen na nohou od betelových plivanců, ale i na břiše a hrudníku. Následovala druhá sprcha a jedna kapka dopadla na mé rty, zanechávající na nich, dodnes nezapomenutelnou chuť krve. Dolmina tvář se trošičku protáhla, pootevřela ústa, a když si instinktivně přiložila dlaň na špičku nosu, musela pocítit bolest, protože sebou cukla. Pak se podívala do dlaně plné krve, jako by nevěřila vlastním očím a pomaličku se sesula na kolena. „To máš za to, ty…..tatatatata…..“, zařval strýc a vypadal, že se na klečící Dolmu vrhne a rozseká ji na cucky. Ta si seděla na patách, zborcená postava napůl v šoku, obličej a prsa celá od krve co stále tekla z rozseknutého nosu a před ní rozvzteklený příbuzný s metrovou mačetou. Zařval jsem a skočil po něm. Srazil jsem ho na zem, ale mačetu při tom z ruky nepustil. Vlevo od hrobky jsem zaregistroval jaký si pohyb. Byla to ta babice, co nám přinesla občerstvení. Připadlo mně to tak neskutečně dávno, jako by od té chvíle, kdy jsme se všichni tři posadili do stínu, uběhlo několik let. To všechno se odehrálo během pár vteřin a do dnes si to vybavuji jako zpomalený film. Strýček vytahuje zpoza zad mačetu, nakročí ke mně, Dolma zakřičí, on ji pokropí betelovou šťávou, a pak promáchnutí mačety a sprcha krve tentokrát v opačném gardu. Její tvář plná krve, pohyb pravé ruky k obličeji a rudá sprška. Dolma seděla na zemi, paty způsobně pod zadkem, dlaň přitisknutou na rozseknutý nos. Oči rozšířené tak že div nepadly z hlavy a nebýt té krve, je to obrázek mladého děvčete, co sedí na zemi a diví se. Vypadá jako někdo, kdo se dozvěděl, že ho právě přijali na vysokou školu, napadlo mě. Strejda se rychle zvednul a po několika rychlých půlobratech se začal otáčet směrem ke mně. Z jeho úst se linul nepřetržitý vodopád, nyní už naprosto nerozeznatelných slabik. Odtrhnul jsem zrak od Dolmy, když strýc dokončil svůj obrat, sevřel mačetu oběma rukama a zarazil ji babici rovnou do hlavy. Ten zvuk nápadně připomínal prasknutí kokosu, jako když na autobusových zastávkách nabízí občerstvení a jedním seknutím ušmiknou špičku ořechu. Ta stála ještě dvě nebo tři vteřina naprosto nehybně a pak se složila jako skládací metr. Rozpůlená lebka se po dopadu na zem rozevřela, takže bylo vidět vytékající mozek, který stékal po mastných, černých vlasech. Ruce jí zůstaly rozhozené podél těla s dlaněmi obrácenými vzhůru. Nikdy nezapomenu na ty dlaně, které mě připomněly bezbranné, nic nechápající gesto stařeny, co se karmickým působením připletla pod mačetu evidentního magora. Z rány jí vytékala krev a barvila levou polovinu její hlavy do šarlatova. Dolma si pustila tvář, zvedla ruce nad hlavu a začala ječet. Strýc jí ale nevěnoval pozornost. S přátelským úsměvem se díval přímo na mě. „Ten tvůj smrad“, řekl mírným, konejšivým hlasem. „Ťvůjsmjaď“. Vůbec se nestaral o mrtvou, ani ho nezajímala Dolma, která klečela na zemi a stále ječela. Oři přivřel do úzkých štěrbinek, tak že panenky nebyly téměř vidět. „Ten tvůj smrad, ty prase. Tomu se nevyrovnají ani všechny hajzly od Armády Spásy, co jich jenom je po světě.“ Najednou jsem měl dojem, že kolem se cosi změnilo. Že už to není prosluněné místo plné tropických vůní, ale skutečný koncentrát všech smradů a puchů, co jsem je kdy stačil ochutnat. Všechny ty potem prosáklé slamníky všelijakých ubytoven, ty nevětrané a nikdy nevyvětratelné prostory šaten všech možných staveb co jich jen po světě je, ty latríny čínských měst, přetékající hovnama, které už dávno nikdo nesbírá, ty zatuchlé nádražní čekárny ze kterých není úniku, jedině snad k dalším odérům hnijícího a tlejícího lidství, kdesi za rohem, ve tmavé uličce s pachem moče. Cítil jsem rostoucí vliv a převahu, kterou hmatatelně nabýval, dokonce i ten smrad dokázal vsugerovat tak intenzivně, jako bych se právě probouzel v Kalkatské ubytovně, v ulici Temple Roud. Musel jsem se probrat, tak jsem ukročil směrem k němu a vydal ze sebe jakýsi neartikulovaný výkřik. Strýček, který stál necelý metr ode mne, mírně povadnul a nechápavě na mě hleděl. Možná očekával spíše ránu do obličeje, podtrhnutí nohou, nebo pokus o útěk. Rysy v obličeji mu ztuhly a dolní čelist mu poklesla. Plivnul jsem mu do obličeje a trefil se čirou náhodou přímo do pootevřených úst. Vypadalo to trošku jako nahrané, domluvené divadlo a pečlivě trénované, až mě to přišlo k smíchu. Strýc se nehnul z místa, jenom si špinavým ukazováčkem pravé ruky zajel do úst, jako by chtěl nahmatat to, co mu tam zčista jasna přistálo. Ohnul jsem se k Dolmě, popadl ji za paži a nepříliš šetrným škubnutím jsem ji vytáhnul na nohy. Přitáhnul jsem ji k sobě jako bezvládnou, hadrovou panu a přehodil jsem si její jednu paži kolem krku. Pocítil jsem jak jí buší srdce a krví nasáklou látku na jejích ňadrech. „Youuuuu…..cunt!“ „Ty kundo“, zasípal strýček, ale ani nevím přesně, jestli řekl toto, možná snad „coon“, jako chytráku nebo negře. Ale mohlo to být samozřejmě i domorodé slovo, které s angličtinou nemá vůbec nic společného. Až později, v dalších dnech mě pronásledovaly otázky tohoto typu. Jakým jazykem vlastně člověk mluví, když se definitivně pomátne. Strčil jsem bokem do Dolmy v naději že se sebere a utečeme. „Youuuuu…..nifty rod“, tak toto bylo zcela evidentně anglicky, ale pak následovala sprška „tattatata“ a tam mé jazykové znalosti končily. Viděl jsem jedinou možnost úniku a to tu, že se s bezvládnou Dolmou v náruči otočím o sto osmdesát stupňů a pokusím se utéct směrem ke kamenným hrobkám, což mohlo být takových nějakých padesát metrů. Vymanil jsem se z Dolmina sevření, uchopil ji pevně za zápěstí a rozběhnul se. Kupodivu mě mírně klopýtajíc následovala. Doběhli jsme k první, bíle natřené hrobce, před kterou byl umístěn na neopracovaném trámu kovový zvon. Ten zvon přímo vybízel k tomu, abych zatáhnul za ohlazenou tyč a rozezněl jeho kovové srdce hlasem umíráčka. U vchodu, přímo před námi stál jakýsi chlap s kovovou konvičkou na vodu a vyvalenýma očima. Betelová šťáva mu stékala do rozdrbaného vousu a v první chvíli mě napadlo, že strýček Dam, ten hodný strýček Dam se naklonoval. „Éééééé…..“ začal a zřejmě se chystal k souvislejšímu projevu. Bylo jasné, že odsud nám pomoc nehrozí, takže když udělal krok naším směrem, odstrčil jsem ho a znovu jsme vyrazili. „Heigh-ho!“ zavolala na nás další figura. Pak jsem před sebou uviděl otevřené dveře v malé, oprýskané hrobce, které vypadaly, že by mohly něco vydržet. Možná nám pomohou, napadlo mě během vteřiny a táhnul Dolmu dovnitř. A možná taky ne, blesklo mě hlavou v druhé vteřině, ale to už jsme byli uvnitř. Pravděpodobně neexistují v Nepálu dveře, které by dokázaly odolávat delší dobu útoku naprostého magora, jakým byl strýček Dam. Dovlekl jsem Dolmu k bíle natřenému stupínku a skočil jsem nazpět ke dveřím, abych našel nějakou závoru, zámek nebo třeba jen prkno, kterým dveře zapřel. Uvnitř bylo čisto a vonělo to tam santalem a rýží. Odkudsi ze zadu, kde nebyl dostatek světla, se vynořil hubený muž a na rukou měl tác s hromadou čerstvě uvařené rýže. Pronikavě zavoněl nastrouhaný kokos a v tu chvíli jsem si musel definitivně přiznat, že na sváteční oběd na počest zasnoubení místní krasavice mohu zapomenout. Muž udělal dva kroky směrem k nám a zastavil se s tácem kouřící rýže. Asi chtěl něco poznamenat, nebo možná jen pozdravit, protože otevřel ústa a jak dopadla na dveře první rána, upustil tác na zem. Vypadal trošku jako mistr Been, když přemýšlí, jestli má jít vlevo nebo vpravo. Střepy z keramické misky se rozlétly po podlaze a rýže se rozprskla po místnosti. Při druhé ráně, které dveře ještě odolaly, jsem do chlapa strčil, aby se probral. „Hej“, zařval jsem, abych ho přivedl k životu. Jediné co se mě podařilo, bylo, že zavřel ústa a okamžitě mu na šedém tričku s nápisem Lonely Planet naskočily tmavé skvrny od potu. Dokonce ani ruce nepřipažil a trčely mu směrem ke mně, jako by na nich nabízel fiktivní pohostinství vzácným hostům. „Hej“, opakoval jsem. „Slyšíš mně? Musíme se dostat do bezpečí. Honí nás nějaký dement. Šílenec, maniak, rozumíš? Musíme zmizet.“ Uchopil jsem Dolmu oběma rukama za ramena a zatřásl s ní. Přistrčil jsem ji blíž, aby lépe viděl a položil jsem ruku na její ňadra, na místa, kde měla látku pokropenou krví. Později jsem si snažil vzpomenout, jestli jsem při tom doteku pocítil vzrušení nebo ne, ale nic se mě z té chvíle nevybavilo. Bylo to naposledy, co jsem se jí takto dotknul a je dost smutné, že si z té chvíle nic nepamatuji. Pak jsem zatahal za látku, aby si ten chlap všimnul krvavých cákanců a dal si to nějak dohromady s dalším úderem, pod kterým se dveře povážlivě prohnuly. „Ača“ vydechl ten chlápek, což má znamenat něco jako „tý vole“, nebo „nekecej“, zkrátka citoslovce údivu, ale dál se ve svém divení nedostal, protože dveře pod dalším úderem povolily a dovnitř vletěl strýček Dam. Teď už to spíše byla jeho karikatura, protože hadr z hlavy kdesi ztratil a z jeho zpocené lebky padala k pravému rameni neskutečně dlouhá přehazovačka. Kolem úst mu po kníru stékala pěna šílenství a oči měly krvavou barvu. Jedním pohledem se zorientoval a namířil si to rovnou na mě. Odstrčil jsem levou rukou domácího, pravou chňapnul Dolmu a pokusil se o útěk. Koutkem oka jsem si všimnul, že ten magor nejde za námi, ale nějak se přitočil k tomu chlápkovi, co tam stál jak solný sloup, s rozsypanou rýží kolem sebe a nic nechápajícím výrazem ve snědém obličeji. Možná jsem měl zařvat, varovat ho, nebo ho nějak vytrhnout z té letargie, ale zřejmě se mělo stát to, co se stalo. Slyšel jsem dutý úder, jako když se osekávají nezralé kokosové ořechy a hlavou mě projela bolest, od kořene nosu až kamsi do zadu do týla, jako bych tu ránu schytal já sám. Mačeta zajela do lebky toho chlápka jako sekera do dřevěného špalku a on konečně zařval. Něco krátkého, úsečného, naprosto nesrozumitelného. Pak následoval zvuk, který si budu pamatovat celý život. Z rány vyšplíchla krev a když dopadla na zem, znělo to jako plesknutí mokrého hadru o podlahu. Stačil jsem udělat s Dolmou pár krátkých kroků mezi čímsi, co vypadalo jako kuchyňská pec na jedné straně a odestlané lůžko na druhé. Zadní stěna hrobky měla okno, které bylo uzavřené dřevěnou okenicí, na ochranu před tropických sluncem. Okenice zajištěna normální, výsuvnou petlicí a když jsem se po ní natáhnul, abych mohl uvolnit naši únikovou cestu, šílený strýček mezitím vytáhnul mačetu z lebky toho chudáka a opět nám dýchal na záda. Chytil jsem petlici oběma rukama a pokusil se ji vytáhnout z kovového madla. Chtěl jsem jedním úderem otevřít okenici, prohodit Dolmu oknem a sám vyskočit tak, abych za sebou uslyšel svistot mačety, která sekne do prázdna. Jenže nic z toho jsem nedokázal. Stačil jsem jenom přitisknout Dolmu na zeď a postavit se před ní, jako hrdina z rytířských románů. „Ty špinavé prase!“ vykřikl Dam už známou repliku na moji adresu. „Co jsem ti říkal…..tatatata…..mrtvolo.“ Na kraji pece stál hliněný džbánek. Ohnal jsem se rukou tak abych nemusel odstoupit od Dolmy a trefil ho otevřenou dlaní jako míček tenisovou raketou. Až mnohem později, druhý den ráno jsem si všimnul, že jsem si při tom sedřel celou kůži z dlaně. Džbánek vyletěl a rozbil se o jeho levou tvář. Dam otevřel ústa plné pěny, ale nic z nich nevyšlo. Přiložil si ruku, ve které nedržel mačetu, na rozbitou tvář a mezi prsty mu začala prosakovat krev. V rychlosti jsem přelétl pohledem místo, kde jsem stál a nalevo ode mě ležela u zdi na zemi metrová tyč. Ve chvíli, kdy na mě vyrazil s mačetou nad hlavou, jsem se ohnul, uchopil tyč oběma rukama, ale už jsem se s ní nestačil narovnat. Dam na ni narazil a zakvičel jako krysa. Pak se pomalu skládal do kolen a po vnitřní straně stehen mu stékal pramének krve. Ruka s mačetou mu klesla, ale pořád se na mě díval očima plnýma šílenství a nenávisti. „Seš mrtvola“, zakvičel. Znělo to jako „šešmjtvoja“ a maličko se při tom usmíval. Dosedl na paty a konečně pustil mačetu z ruky. Ležela vedle něho jako prapodivná, temná věc, na které zasychala krev promísená bílými střípky lebeční kosti a mozku. „Seš smradlavej kadáver“ cedil rozbitými ústy a bylo slyšet skřípání rozlomených zubů na levé strany jeho obličeje. Nějak jsem měl v té chvíli dojem, a možná to bylo tím, že už nedržel tu mačetu, že bych měl cosi vysvětlit nebo se obhájit, že nesmrdím, že jsem se ráno sprchoval a že mám jeho neteř rád. Že je to všechno nějaký trapný omyl, který nechápu. Také mě napadlo, jestli to celé není jen umně naaranžované divadlo, kdy muž s rozpolcenou lebkou, který ležel asi tři metry ode mě, vstane, utře si obličej od krve a začne se smát. A smát se bude i ta babice, co zůstala ležet venku v tratolišti krve a nakonec i strýček Dam, ten milý, starý strýček Dam vstane, s úsměvem se ukloní a řekne „namasté bábá, namasté, vítejte u nás, pane, Dolma nám o vás tolik vyprávěla. Později, když jsem si to celé mnohokrát v hlavě přehrával, jsem měl dojem, že v té chvíli jsem si to skutečně, na vteřinu myslel. Probral jsem se k životu přesně ve chvíli, když se Dam, už zase s mačetou v ruce, ale stále ještě v pokleku po mě ohnal. Ukročil jsem se do zadu a přimáčknul hrůzou oněmělou Dolmu ke zdi. Ohnal jsem se po něm tyčí, ale on se prohnul jak bambus, a tyč projela naprázdno vzduchem. „Otevři to okno Dolmo“, křiknul jsem a přitom nespouštěl oči ze svého soka. Neodpověděla ani se nepohnula. „To okno, Dolmo. Otevři je.“ „Nejde to“, odpověděla a trochu mě od sebe odstrčila, aby si udělala víc místa. Dam se na mě zašklebil, potáhnul nosem a znovu se po mě ohnal mačetou ve výši kolen. Bylo to jen prázdné gesto a asi to tak i vnímal, protože se nervózně zachichotal a plivnul mě k nohám krvavý chrchel se zbytkem zubu. Za sebou jsem cítil pohyby Dolmina těla, jak se pokoušela uvolnit zástrčku a její prsa se mě otírala o záda. Věděl jsem, že nesmím Dama spustit z očí, protože k tomu, aby se na mě vrhnul, se musí postavit. Z té pozice, vsedě na patách neměl moc šanci. „Tatatatata“ zakvičel a znovu seknul, tentokrát se už pokusil poskočit blíž ke mně a vzepřít se jednou rukou. Moc nechybělo a špičkou mačety by mně rozpáral břicho. Napřáhnul jsem a praštil ho klackem na to samé místo na levé tváři, kam ho udeřil hliněný džbánek. Ozvalo se křupnutí, jako když rozšlápnete vlašský ořech. Dopadl na břicho a hlavou udeřil o zem. Z levé půlky obličeje mu zůstala jen krvavá změť potrhané kůže, svaloviny a úlomků zubů. Tentokrát jsem napřáhnul a udeřil ho do zátylku. Kůže na hlavě pukla jak starý pergamen a přehazovačka se mu oddělila od hlavy. Vypadalo to, jako by mu spadl černý příčesek. „Dolmo, kurva dělej“, zařval jsem. „Otevři to okno, kurva.“ Otočil jsem se k ní a v té chvíli mě něco píchlo do zadku. V první chvíli to ani nebolelo a vykřiknul jsem spíše ze vzteku. Sáhnul jsem si tam a ucítil mezi prsty teplou a lepkavou krev. Dam už zase seděl na patách a šklebil se na mě vymlácenými ústy přes závoj krve, který mu zaléval obličej. Vypadalo to, že si se mnou jenom hraje. Jako by mě chtěl provokovat a čeká, kam až to může dojít. On se mně vysmíval. Zcela nepokrytě se mně smál. Uchopil jsem klacek oběma ruka a vší silou jsem praštil do toho rozšklebeného ksichtu. Zarachotilo to, jako kdybych praštil do karoserie auta. Úder do plechu jsem musel několikrát opakovat, protože si jenom pamatuji, jak jsem řval a ze zhroucené hromádky do které jsem bušil, stříkala teplá krev. Když jsem přestal, hůl mě nějak sama vypadla z ruky a otočil jsem se k Dolmě. Teď zařvala pro změnu ona. A nejen zařvala. Vyrvala závoru na první pokus, rozrazila okenice a konečně jsem ucítil na tváři čerství vzduch. Kromě něj ovšem i chuť čerstvé krve. Musel jsem vypadat jak řezník, celý zkrvavený od toho, jak jsem mlátil a mlátil do mrtvoly toho dobrého, starého strýčka Dama. Dolma proskočila oknem, aniž bych jí musel pomáhat a mě poprvé napadlo, že už neutíká před šíleným strýcem, ale přede mnou. Ale i tak jsem se najednou cítil jako znovuzrozený. Vyskočil jsem ven a slunce mě udeřilo do očí. Běžel jsem za Dolmou, která pelášila mezi hrobkami směrem pryč z vesnice. Běžela po úzké, prošlapané stezce, která vedla do mírného kopce a končila ve srázu nad řekou. Otvíral se od tam, nádherný výhled na dole se líně valící řeku a řadu templů na protějším břehu. Když jsem se v běhu ohlédnul, neviděl jsem nic, co by připomínalo šílenou scénu, na které zůstali ležet tři mrtví. Bělost hrobek zářila oproti temně modré obloze tak že pohled na ně člověka oslepoval, větve palem nepohnutě visely v tom tropickém vzduchu a silná vůně tropů dokázala člověka omámit. Je pravda, že k ní se neodbytně přidával odér zasychající krve. Když jsem Dolmu dohnal, stála nepohnutě na srázu a nepřítomným pohledem sledovala chrámový dvůr naproti, kde maličké postavičky snášely dřevo k pohřební hranici. Několik mrtvol leželo zabalených do pestré látky ve stínu obvodové zdi. „Tak pojď. Máme to za sebou.“ Uchopil jsem jemně Dolmu za konečky prstů a přitáhnul ji k sobě. Okamžitě se mně vytrhla a ustoupila ještě o krok do zadu, takže stála přímo nad propastí. „Nedotýkej se mě!“ zakřičela. Hysterie v jejím hlase byla pochopitelná, po tom všem, co měla za sebou, ani já jsem nebyl zrovna romanticky naladěn. Před pěti minutami jsem utloukl muže bambusovou tyčí, byl jsem v této zemi cizinec a o nepálských policejních metodách kolují legendy. „Už je to v pořádku Dolmo“, snažil jsem se o zklidňující tón. „Už je po všem!“ „Přestaň se mnou mluvit jako s imbecilem. Vy bílí si o sobě myslíte, Bůh ví co.“ Od vesnice sem dolehl táhlý nářek, přerušovaný občasným vytím. Zřejmě se už událost roznesla po vsi, drbny jsou všude a nyní společně hodnotí vzniklou situaci. „To tady budeme stát a čekat a až sem pro nás přijdou?“ zeptal jsem se. „Nebo snad chceš, aby si přišli jenom pro mě?“ Nářek ve vesnici zesílil a už se v něm objevovaly i hluboké, úsečné povely, jakési melodické štěkání, které s nářkem nemělo nic společného. Dolma se chvíli nepohnutě dívala dolů na dvůr jednoho chrámu, kde právě zapalovali jednu z několika pohřebních hranic. Dřevo ještě nechytilo, ale z hranice se linul hustý, bílý kouř, který přikrýval všechno kolem. Pak si hřbetem ruky setřela z tváře slzy, alespoň jsem si myslel, že to jsou slzy, a s povzdechem se vydala po cestě dolů. Šel jsem za ní mlčky, jako pes ve stopách svého pána. Nikdo z nás nepromluvil a stejným tempem jsme sestoupili až ke břehu řeky. Když jsme byli dole, doběhl jsem ji a aniž bych se jí dotknul, pokusil jsem se navázat dialog. Také se zastavila a podívala se na mě očima plnýma odporu a hrůzy. Šaty na prsou měla ztvrdlé krví, dlouhé, černé vlasy byly zcuchané a pošpiněné. Natáhla před sebe ruce jako by se mě štítila a prstem se zlomený nehtem na mě ukázala. „Jdi pryč!“vykřikla. „Prosím tě, jdi pryč!“ „Co se stalo? Co jsem ti udělal? Málem mě zabil a teď mám jít pryč? Kvůli tobě jsem riskoval krk a teď mě řekneš…..“ Ani jsem nedokončil větu, protože cosi ve mě se stáhlo lítostí i vztekem. Nemohl jsem tomu věřit. „Neměla jsem tě nikdy poznat. Přinášíš jenom neštěstí. Tam nahoře…..“ a ukázala bradou směrem vzhůru, aniž by na mě přestala ukazovat prstem, „tam nahoře po tobě zůstali tři mrtví.“ To už bylo i na mě moc. Tak po mě zůstali tři mrtví. Asi jsem je já zabil, ne! Asi jsem si dnes řekl, hele je hezky, krásný den, co takhle si zajít do nějaké vesnice nahoře v kopcích a odkrouhnout pár černejch hub! Jenom tak, ze srandy, aby se bílý sáhib nenudil a měl nějaký to povyraženíčko. Hrozně mě vytočila. Udělal jsem krok k ní, odstrčil tu ruku, která hrozila i obviňovala zároveň a udeřil jsem ji do obličeje. Vůbec jsem neřešil, jestli ji ublížím, nebo se po tom probere a začne zase uvažovat normálně. Praštil jsem ji dlaní a z roztrženého rtu jí začala odkapávat světlá krev. Hlava jí spadla k rameni a celá se pootočila, jako dáma, která se stydí. Zlomila se v pase a vyplivla do prachu několik krvavých slin. Chtěl jsem jí připomenout, že jsem jí zachránil život. Že jsem s ní šel do vesnice proto, že ji mám rád, protože si přála představit mě své rodině. Že nemůžu za to, její strýček je magor, vlastně byl, že zmasakroval pár lidí. Že beze mě by teď s největší pravděpodobní byla i ona o hlavu kratší. Nechtěl jsem jí předhazovat, co všechno jsem pro ni udělal, jak jsem riskoval, ale poslouchat takové nesmysly se mě také příčilo. „You sod“, „ty hajzle“, zašeptala, protože roztržený ret jí bránil v hlasitějším projevu. Přikrývala si rozbitá ústa oběma dlaněmi, tak že za ni spíše hovořily její krásné, orientální oči. A nebyly to zrovna lichotky, co vyjadřovaly. „You white swine, you cunt“ prskala do dlaní. Její výrazivo se začínalo podobat slovní zásobě jejího nebožtíka strýčka, toho starého, hodného strýčka Dama. „Kdyby nebylo tebe, tak by všichni byli naživu. Proklínám tě!“ „Tak kdyby nebylo tebe, drahá“, dal jsem si záležet na artikulaci toho slova drahá, „tak jsem o existenci té díry neměl ani ponětí. A tebe by ten magor rozpáral na první pokus, když by sis přivedla nějakého místního šamstra.“ Úmyslně jsem řekl „sweetheart“ a ne „lover“, ale myslím, že to vzhledem k situaci bylo jedno. Plivla po mě krvavou slinu a vložila do toho pokusu veškerou svoji zlobu a nenávist. „Ještě jednou se mě dotkni a zabiju tě!“ Zasyčela jako had a v tom okamžiku jsem uvěřil, že je toho schopna. Už to nebyla ta krásná orientálka s mandlovýma očima, ale krvavá a zkrvavělá bohyně smrti. „Nechoď mě už na oči. Nechci tě vidět. Jinak zemřeš!“ Stál jsem před ní a sváděl vnitřní boj. Mám po ní skočit a tlouct ji tak dlouho, až si uvědomí, co říká za nesmysly, mám ji zabít za to, co už řekla, nebo mám poslechnout, zmizet a zapomenout? Točila se, přitáhla si špinavé a potrhané šaty blíž k tělu, jako by se ochladilo a pomalým krokem odcházela zpátky, směrem k vesnici. Po pár krocích se zastavila a otočila se ke mně. Obdařila mě odporným, krvavým úsměvem, který se nápadně podobal šklebu jejího strýčka ve chvíli, kdy ho posedl amok. „Nestál jsi za nic. Nesaháš Tibeťanům ani po kolena.“ Nebyla to pravda. Určitě to nebyla pravda, ale v té chvíli nenávisti si to přála. Věděl jsem to, ale i tak mě to bolelo. Pak pokračovala v chůzi a už to nebyla ladná chůze mladé dívky, ale šouravé belhání stařeny, zabalené do potrhaných a krvavých hadrů. Když zmizele v zákrutě stezky, naposledy jsem polohlasem řekl: „Zachránil jsem ti život! Dlužíš mě to!“ To byla poslední vyřčená slova na její adresu. Už jsem ji nikdy neviděl. Šel jsem dolů k řece, k dřevěnému mostu, u kterého seděl zmrzačený muzikant. K pahýlu pravé ruky měl přivázaný smičec a hrál na nástroj podobný viole. Levou rukou ji držel zapřenou v klíně a prsty vymačkával struny. Posadil jsem se na kámen přímo před něj, zavřel oči a vypadnul mě mozek. Opožděná reakce, posttraumatický šok, jak jsem to později diagnostikoval. Seděl jsem tam, bezvládný a bez života dokud se nesetmělo. Pěšinou od vesnice přišly dvě ženy v potrhaném sárí a z potlučeného hrnce dali muzikantovi do misky rýži. Něco spolu promluvili, podívaly se po mně a zase odešly. Vstal jsem a zcela odevzdaně jsem přešel přes most na druhou stranu řeky. Na dvoře jakéhosi menšího chrámu dohořívalo několik kremačních hranic. Podél zdi se uložilo ke spánku několik rodin. Svalil jsem se zcela vyčerpaný pár metrů od nich a stočil se do klubíčka jako malé dítě. Neměl jsem nic, ani zavazadlo, ani kus hadru, kterým bych se přikryl. Ve chvíli, kdy jsem se propadal do spánku, mě někdo poklepal po zádech. S námahou jsem otevřel oči a uviděl hubeného muže zabaleného do zbytků ženského sárí, ze kterého nahoře byly vidět jen dvě oči a dlouhý, zcuchaný vous. Dole vylézaly, vychrtlé nohy plné strupů a boláků jako dva pochroumané kmínky křivičnatých stromků. V obou rukou držel umělohmotný kelímek, ze kterého se kouřilo. Mlčky ho položil na zem vedle mě, chvíli zmateně lovil cosi pod oděvem, než konečně vytáhnul smotek pánu. Mírně povadlý, ale přece jen betel ke žvýkání, věrný průvodce a utěšitel ve strastech života. Betel a čaj, to jediné co měl a o co se byl ochoten podělil s cizincem, když neomylně poznal, že běloch a sáhib v jedné osobě je definitivně dawn and out, čili, jak se říká v mé drahé a vzdálené vlasti - v prdeli. Čaj byl hustý a sladký s kouskem přepuštěného másla. Zamával jsem rukou, abych mu poděkoval, ale už si mě nevšímal. Svoji vesmírnou povinnost – podělit se o čaj a betelový svitek splnil – tak jaké pak děkování. Lehnul si na zem, přimáčknul se k druhému tělu, stejně zabalenému do kusů čehosi a tím veškerý pohyb na dvoře toho chrámu ustal. Zbytky dřeva a lidských kostí postupně vyhasínaly, až zůstaly jen roztroušené jiskry. Žvýkal jsem betel a díval se na ty hromádky popela, které s přibývající tmou ztrácely obrysy a pokoušel se představit, co to bylo za lidi. Jak žili. Celý život se potulovali venku, spali na ulicích měst nebo v blízkosti pohřebních hranic. Nikdy nic neměli, kromě plechovky na vodu, občas trochu čaje, betelu, suchou placku. Denně si uvědomovali nicotu svého bytí a bytí zbytku světa a přesto usínali s vědomím, že se druhého dne probudí a všechno se bude opakovat. Ale nejvíc jsem myslel na Dolmu. Jak někde leží, vlasy natřené kokosovým olejem a nemůže usnout. Snaží se zachytit v tom tichu jakýkoliv zvuk, který by ji upoutal. Pohyb kamínku, vrzání palem, osamělý křik ptáka. A úplně na konec, polospánku, jsem ještě viděl tři lidská, bezhlavá těla, šaty nasáklé krví jak leží na zemi vedle sebe. A všude kolem množství hmyzu, který se nechal zlákat k noční hostině a kusy dřeva připlouvajících pomalu a líné po řece, na kterém budou druhého dne spálena.

Názory čtenářů

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)