| GULÁŠ
Černá Máry skoč do jámy.
Kdo tam je? Čert tam je.
Co tam dělá? Kaši vaří.
Čím jí? Lopatou.
Má palici chlupatou.
Už druhý týden pršelo – a v noci – když teplota klesla mírně pod nulu, byl povrch louží zmrzlý. Přes den polevilo a vypadalo to, že když co nejdřív nezamrzne, utopíme se všichni v moři bláta. Hostinec „U váhy“ má jako jediný podnik tohoto druhu otevřeno už od páté hodiny ranní. Takže ještě za tmy, brzy ráno jsou tu první zájemci o dršťkovou polévku, včerejší guláš, rohlíky a pivo.
Většinou jsme tam samí uhlíři a bavíme se o tom, kdo kde kolik nakradl a načerno rozprodal uhlí nebo koksu, popřípadě invalidní cigáni, co nám dohazují ty černé kšefty.
Hospodská se jmenuje Berta, vlastně celým jménem Adalberta, ale to jméno se nosilo v dobách jejího dětství a to už je hezky dávno. Berta se nejraději baví o katastrofických scénářích, které se mají vyplnit vzhledem k naší matičce zemi a měli by vést k zániku této civilizace. Čachry s briketami ji absolutně nezajímají.
To ráno padal ledový déšť a ve stoje tam srkalo horkou polévku půl tuctu vesměs pravidelných zákazníků. Uvnitř bylo horko a na rozdíl od venkovní vlhkosti, ta vnitřní příjemně voněla výpary polévky, piva, moče a zatuchliny. Cigaretový kouř se dal krájet a téměř každý kdo vstoupil, ztratil na chvíli orientaci, protože nic neviděl.
Dveře se otevřely, dovnitř se vedralo trochu ledového, ale svěžího vzduchu a také kluk, co si z bot seškrabával na plechové rohožce čerstvé bláto. Byl to syn starého Mrázka a přišel, jako každé ráno pro deset rohlíků a půl litr tuzemského rumu. Jenomže když mu Berta ty rohlíky nasypala do kabely, kluk se nehnul a jenom na ni vyvaloval ty své kraví oči.
„Paní Berto, prosím vás“, zajíkal se, „nemohl by někdo se mnou. Já mám strach.“
„Ale copak, mladej“, zakrákala Berta a pocuchala klukovi vlasy. „Copak, copak, snad se nebojíš starý báby?“
Tady všichni víme, že Mrázkův kluk nosí každý den rohlíky a flašku rumu cigánce Máry. Říká se jí Černá Máry a nikdo už ji neviděl venku celá léta. Vždycky si - bůh ví jak - najde někoho, kdo jí za pětikorunu obstará to, co potřebuje. Máry je živá jen z rohlíků a rumu. Kouří ten nejlevnější tabák co je tady k dostání – Taras Bulba – a balí si ho do starých novin. Ale tabáku má doma plnou krabici od margarínu. Jinak je to obryně s nohama jako slonice. Nikdo si ji nepamatuje jinak, než jako tlusté monstrum, co žije ve vybydleném, napůl shnilém baráku, na konci tramvajové linky číslo 12. Už kolik roků z toho svého kutlochu nevylezla.
„No, to ani ne“, koktal mladý Mrázek, „ale nějak se mě tam už nechce!“
Bylo jasné, že kluk se za chvíli rozbrečí. Nemám to rád, nesnáším, když kluci brečí. Může mě to utrhnout srdce. Chtěl jsem tomu předejít, tak jsem rychle řekl: „Dej to sem, já jí to tam hodím, té staré čarodějnici. Stejně to mám po cestě.“
Mrázek se na mě podíval jako na Spasitele, potáhnul nosem a celý se rozzářil. „Tady je ta pětikoruna“ a podává mě minci. „Dostávám za to peníze, ale už je nechci, už tam sám nemůžu jít.“
Vzal jsem tu pětikorunu a strčil mu ji zpátky do kapsičky u košile. Je to hodný kluk.
„Co se stalo“, zajímala se Berta. „Proč už tam nechceš chodit?“
Mrázek se na mě zase podíval těma psovsky oddanýma očima. Tak jsem ukázal k jednomu volnému stolu, jestli si jako nesedneme a že mě řekne co a jak. Objednal jsem mu kofolu a dvě tatranky. Chvíli nikdo z nás nic neříkal, ale opak se kluk celý rozklepal a začal natahovat. Teď už na něm bylo vidět, že se doopravdy něčeho bojí.
Rozpovídal se teprve tehdy, až vypil celou sklenici té děsně sladké limonády. Venku bylo boží dopuštění. Déšť se sněhem a hrozný vítr. Z rádia suchý hlas oznamoval množství autohavárií a radil naprosto sterilním hlasem, aby řidiči, pokud nemusí, vůbec nevyjížděli. A já jsem vzpomínal, že jako kluk jsem oknem šmíroval Máry, když se svlékala, než zapadla do duchen. Už tehdy to byla slonice.
Když mladý Mrázek domluvil, nějak se celý schoulil do sebe a očima hypnotizoval propálenou díru po cigaretě. Měl toho všeho, evidentně dost. Část jeho vyprávění zachytila Berta, tak šla a udělala klukovi smažená vajíčka, ať se dá dohromady, než půjde do školy.
Když dojedl, poplácal jsem ho po zádech, abych mu dodal odvahy a řekl jsem, že to za něj vezmu i dál, ať už si nedělá starosti a pustí Máry z hlavy. Jako by z něj spadl metrák uhlí. Narovnal se a oči se mu znovu zaleskly vděkem. Vytáhnul jsem z kapsy papírovou desetikorunu a zastrčil mu ji do kapsy k té jeho pětikoruně.
„To máš za ten svůj příběh. Stojí sice za víc, ale já víc nemám. Až vyjdeš ze školy, mohl by ses živit jako profesionální vypravěč hororů.“
Kluk byl štěstím bez sebe, asi dvacetkrát mně děkoval, pak děkoval Bertě za jídlo, vzal si školní brašnu, u dveří znovu děkoval všem a pak zmizel v té sibérii.
Dopil jsem pivo a zvednul se také. Vzal jsem kabelu s rohlíky a rumem, zaplatil Bertě a jen tak, na půl huby jsem řekl: „Tak já jí to tam hodím.“ Berta mě přes pípu pohladila hřbet ruky a řekla, abych byl opatrný. Docela mě to vyvedlo z míry, protože jsem si stodvacetikilovou Bertu nedokázal představit v jakékoliv citově podbarvené situaci. Tedy až do této chvíle.
Zvednul jsem tašku, obešel pult a rádoby lhostejným hlasem jsem utrousil: „Vždyť nesu Máry jenom rohlíky a rum!“ Když jsem byl mezi dveřmi, Berta na mě zavolala přes celý lokál: „Dej na sebe bacha!“
Kývnul jsem na znamení souhlasu a vyšel do té zimy.
Vítr se do mě pustil hezky z čerstva, ohrnul jsem si límec a navlíknul rukavice. Shrbený jsem vyrazil proti větru a v duchu si opakoval všechno, co mě řekl ten Mrázkův kluk.
Že to snad už musí být tím rumem, že se mu zdá, jako by se s Máry něco dělo. Jako by se v poslední době nějak změnila. Ale tak, že z toho jde strach.
Také mě řekl, že si té změny všimnul asi před měsícem, když jí přitáhnul, jako každý den, rohlíky a rum. Byl konec týdne a Máry mu dala třicet korun v mincích. Platila vždycky na týden dopředu. Byla sobota ráno a mladý Mrázek nemusel do školy. Nebylo kam spěchat a když mu Máry řekla, ať jde dál, tak šel.
Nebyl tam poprvé a přesto ho cosi překvapilo. Nedokázal to dlouho definovat, ale ještě dřív, mnohem dřív než si to všechno v hlavě srovnal, věděl, že je to vůbec to nejhorší, co si kdy dokázal představit. Říkal, že nad tou směsicí smradů u Černé Máry kraloval jeden, který tam dřív nebyl. Byl to puch podobný smradu ze zkaženého masa a kočičích sraček.
Máry dopadla na postel vystlanou zasmrádlými, flekatými peřinami.
„Vypni to a podej mě ten rohlík“, povídá klukovi. Mrázek vypnul černobílou televizi a vyndal z tašky papírový sáček s rohlíky.
„A sedni si“, vykvikla nepřirozeně vysokým hlasem a rukou udeřila do těch smradlavých duchen kolem sebe.
Kluk si sedne, ale je mu najednou jaksi šoufl. Vlhká, temná místnost osvětlená jednou šedesáti wattovou žárovku visící na drátě uprostřed stropu. Stěny prolezlé plísní a rezavými fleky, polepené obrázky chlapů co vytrhala ze starých časopisů. Nad postelí zasklený obraz Panny Marie s Ježíškem na klíně, plný mušinců a všelijakých cákanců.
Sedí vedle, do obřích rozměrů nakynuté, staré cigánky a začíná vnímat ten zvláštní puch, který je tam, mezi všemi těmi odéry čímsi novým. Nezeptá se, neřekne „co vám to tady tolik smrdí“, protože té ženy vedle se bojí zeptat na cokoliv.
Máry nasypala na list novin tabák z plechovky, kde na obrázku, Holanďanka ve sněhobílém čepci, nese tři bílé šálky s kouřící čokoládou. Nejdřív to stočila v ruce do neforemného cigára, ale pak si, zcela samozřejmým gestem striptérky vyhrnula sukni k pasu a válela ten hnus po svém tlustém a špinavém stehně.
Musela to být děsivá parodie na Hemingweyovské téma o předlouhých stehnech kubánských mulatek, na kterých dostávaly tvar nejdražší a nejkvalitnější z kubánských doutníků.
Když usoudila, že cigáro je dostatečně tvrdé, vytáhla ze spodu sukně barevnou nit a celý smotek jí omotala. Odněkud vyštrachala krabičku sirek a zapálila si. Zuby povolila plechovou zátku na lahvi s rumem a přímo z láhve si pořádně lokla.
Tak to fungovalo už tři týdny, nebo tak nějak. Kluk ráno vstal a šel do hospody pro rohlíky a láhev rumu. Doručil to Máry, měla stále odemčeno, chvíli poseděl na posteli, vyslechl pár jejích monologů, co neměly ani hlavu, ani patu, sebral si učení a šel do školy.
Jenom v poslední době to u ní smrdělo jaksi jinak. Odevřít okno se sám neodvážil a Máry snad nevětrala po celá ta léta, co tam bydlela.
A pak, jednoho dne, když kluk seděl v zasmrádlých peřinách a kecy z války mu šly jedním uchem tam a druhým ven, řekla Máry: „Zhasni!“
Mrázek poslušně vstal a šel k vypínači, co byl na zdi u vchodových dveří. Bylo ještě brzy ráno, venku se teprve začínalo rozednívat, ale v místnosti ještě bylo dost šero. Koutkem oka zahlédnul za sebou jakýsi pohyb a lekl se tak, že se málem počural. Stál tam, čelem ke zdi, jenom ruku nechal spustit a nohy se mu rozklepaly. Cosi mu bránilo, aby se obrátil od té zdi a šel si po svých.
„Koukni se“, povídá Máry a už je zase usazená v peřinách. Mezi nohama měla cosi velkého, objemného, ale v té tmě to nebylo možné rozeznat.
„Co to je“, vykoktal ze sebe kluk a hleděl zmizet. „Já už budu muset jít, paní.“ Měl opravdický, nefalšovaný strach.
A Máry na to: „To ať tě ani nenapadne. Nebo skončíš takhle.“ Rozchechtala se chrčivým, kuřáckým smíchem až jí zapálená cigareta spadla do klína. „Neboj se, nic se ti nestane. A dostaneš o deset korun navíc.“
Kluk chvíli váhal, v pokoji každou vteřinou přibývalo světla a už se dal rozeznat ten předmět, co měla bába mezi nohama.
Hrnec. Normální, potlučený, smaltový hrnec. Tak se k ní vrátil a jeho strach byl o trochu menší. Jakmile se dostal na její úroveň, chňapla po něm a strhla ho na postel. „Na, ochutnej.“ Zalovila v tom hrnci plechovou lžící a nabrala na ni jakousi hmotu, slepenou studeným tukem.
„Proboha“, řekl si kluk a měl dojem, že se pozvrací bábě do postele. V tom šeru to hodně vzdáleně připomínalo guláš. Vystydlý guláš co divně smrdí.
O Máry se po městě říkalo a říká ledacos. Že kdysi byla milenkou samotného prvního tajemníka, že je hlavou cigánské mafie, že žere kočky a kouří mladé kluky, že je čarodějnice a bosorka a spousta dalších, více či méně fantastických řečí. Bydlela sama v tom velkém, prázdném baráku, v jediné místnosti. Ostatní byty byly už dávno neobyvatelné. Nějakým zázrakem jí tam Energo závod nechal připojený přívod elektřiny a vody. Na chodbě bylo starodávné, litinové umyvadlo s mosazným kohoutkem, odkud tekla studená voda.
Mrázek mě řekl, že tehdy, jak seděl vedle Máry a plně se soustředil na to, jak se nepoblít do toho hrnce mezi její stehna, tak že tehdy mu poprvé v mozku blikla otázka, jestli je ten smradlavý guláš skutečně z kočky. Jenom z kočky! Snažil se nedívat na to jídlo a nevnímat ten puch.
Víte, jak to smrdí v kafilerii? Tam, kde se zpracovávají uhynulá nebo pošlá zvířata na krmivo, kterým se krmí dobytek. Nikdy se nezbavíte toho hnilobného zápachu, který se postupně mění na odér uleželých mrtvol. Ti, co exhumují hromadné hroby, to znají dobře. Proleze vám to oděvem, zažere se do kůže. Žádné mýdlo není dost silné, žádný parfém nemá šanci. Sami začnete připomínat rozkládající se mrtvolu.
„Ale no tak, synku. Nikdy nepohrdni nabídkou dámy. Už by se nemusela opakovat!“ Máry držela lžíci s tím hnusem a strkala mu to pod nos. Věděl, že jakmile se na tu lžíci podívá, stoprocentně se poblije. Tak stačil jenom zakroutit hlavou, jako že ne, že nechce a díval se upřeně na ni. Ale to jenom proto, aby neviděl ty její tlusté prsty plné masivních prstenů, kterými drží tu lžíci.
Máry si všimla, že kluk civí s vytřeštěnýma očima přímo na ni, konkrétně na její bohatýrskou hruď a cosi se v ní zlomilo. Pustila lžíci do hrnce a odstrčila ho. Spadl z postele na zem a obsah vyhřeznul na prkna podlahy. Kluka chytila za ruku a položila si ji za výstřih. Ten byl tak vyděšený, že nedokázal vůbec reagovat. Cítil obrovská prsa, měkké, sádelnaté polštáře, na omak připomínající bochníky těsta. Než se stačil vzpamatovat, ta obrovská hora sádla se nějak záhadně přeskupila, jakási černá díra ho pohltila a pak už si toho moc nepamatoval. Anebo nechtěl.
Vím, co tím chtěl říct. A také vím, jak je to těžké. Byl jsem kdysi na jeho místě. Už je to hezká řádka let. Něco přes třicet, jestli dobře počítám. Máry mohla mít o pár kilo méně a nenabízela tehdy guláš, ale kořalku. Vycucla mě během minuty. To je ten důvod, proč jsem se mladýmu Mrázkovi nabídnul, že to vezmu za něho. Nechci, aby měl kluk někdy v budoucnosti potíže s ženským pokolením, tak jako já. Udělala mu to zatím jenom jednou. Mě zneužívala rok.
Ale jedna věc mě na tom nějak neseděla. Když ho vykouřila, shodila ho z postele podobně jako ten hrnec. Dokázal jsem si to představit. Klukovi srdce lítá jak vzteklý pes, píchá ho ve slabinách, kalhoty kdesi u kolen a válí se na špinavé podlaze vedle hrnce s vystydlým gulášem. Chce zmizet, ale kolena ho neposlouchají. Kdesi nad ním se směje Černá Máry, až se dusí a všude ten nepředstavitelný smrad. Jenomže jak se Mrázek válel na té podlaze a snažil se dát do latě, všimnul si, že pod postelí leží kufr. Obyčejný, hnědý kufr z vikslajvantu, s omlácenými rohy a dvěma zašlými přezkami. A protože je to kluk nejen hodnej, ale i chytrej – to nevím po kom, když jeho fotrovi tady všichni přezdívají Tupan – všimnul si dvou věcí.
Prachu a smradu.
Máry nikdy nikdo neviděl s hadrem na podlahu, mýt okna nebo zametat. Nic nebylo její představě vzdálenější, než nemyslná činnost odstraňování špíny, která se za chvíli zase objeví. Pokud by absolvovala základní školní docházku, jistě by se oháněla zákonem o zachování energie, který by obměnila v zákon, o zachování špíny. Místnost, kterou obývala, podle toho vypadala. Všude vrstva prachu, ze stropu visely pavučiny, kruhy mastnoty tam, kde pokládala hrnce s jídlem, ulepené fleky lákající hmyz od rumu a margarínu. Tabák, vajgly, plesnivé zbytky poznamenané myšími zoubky, špinavé hadry, rozpadlé křusky, desítky věcí jako klubko rezavého drátu, rukojeť od kladívka, rozeschlé necky.
Ale kolem kufru bylo čisto. Tedy přesněji řečeno, nebyl tam letitý prach. Ani kolem, ani na něm. Kluka hned napadlo, že bába musí ten krám často vytahovat, otírat nebo s ním nějak manipulovat. Jinak by byl přece omotaný sítí pavučin!
Smrad byl, jemně řečeno všude. Byl to ten odpuzující mix hniloby, tělesných pachů, exkrementů a nevětrané, vlhké místnosti. Ale tady, pod postelí, to byla tedy síla. Ta kráva snad sere přímo na zem a vždycky to kopne pod sebe. Mladý Mrázek chodil do čtvrté třídy a Boženu Němcovou už probírali. Tak ho hned napadla parodie na „Babičku“.
„Ve světnici musí být pořádek, pravila babička a kopla hovno pod postel.“ Jenom mu to v té chvíli, jak se mě přiznal, nepřišlo vůbec k smíchu. Bylo mu hned jasné, že takový puch nemůže pocházet ani z tuny hoven. Jako by tam hnily kila masa, jako když si představoval rozpadávající se mrtvoly, co vylézají z hrobů. A to by ještě musely prdět jak starý Slezák, proslulý svými kousky v hospodě „U Váhy“.
Tohle všechno mě ten Mrázkův kluk vyklopil v hospodě, mezitím než stačil sníst ty vajíčka a vypít dvě limonády. Nepřipadalo mu to ani trochu vtipné a když to vyprávěl, měl k smíchu tak daleko, jako matka na pohřbu svého dítěte. Neptal jsem se ho na to, co by to tak asi mohlo být, čeho se tolik bojí, protože jsem si pomalu začal skládat jednotlivé dílky skládačky. I proto jsem nakonec jeho pochůzku vzal na sebe, abych to pexeso dohrál až do konce. Nakonec, znám Máry přes třicet let a také jsem jí nosil rum a rohlíky.
Když jsem vlezl s taškou do baráku, jako bych se vrátil do dětství. Padlo to na mě jak koňská houně, přilepilo se mě to na záda a na zátylek a studilo jak ledový obklad. V temné, studené chodbě jsem popaměti šel ke dveřím do pokoje. Odér vlhkosti, chcanků a myšinců se nedal ignorovat. Když jsem bez klepání otevřel dveře, okamžitě mě to udeřilo do nosu. Jako bych spadl do jámy pravěkých lovců, ve které už pár měsíců hnije lapený mamut. Rázem se mně zamlžily brýle, takže jsem na pár vteřin neviděl nic, než mihotavé, rozplizlé světlo z jediné žárovky zavěšené pod padajícím stropem. To co bych za jiných okolností nazval vzduchem, vycházelo otevřenými dveřmi do chodby, kde se okamžitě měnilo v mračna páry.
U vzdálené zdi seděla v nepředstavitelně špinavých peřinách její Výsost. Černá Máry. Zase až tolik se za těch víc jak třicet let nezměnila. Zato já asi ano, protože mě nepoznala. Obrovská, lví hlava nabývala dvojnásobné velikosti pod hřívou stále černých vlasů. Masitý obličej se jí lesknul jako by se právě potřela špekem. Laloky se jí pod bradou chvěly, v rytmu dechu. Měla na sobě obrovský horní díl jégrovek, ale bez knoflíků. Kdo dnes už neví, co to bylo Jagerovo prádlo, ať se podívá na pár starých westernů. Většina ostrých hochů se v tom válela kolem sudů s ohnivou vodou nebo jen tak v prachu cest. Ale upozorňuji vás, že proti tomu, co měla na sobě Máry, to byli kluci jak ze žurnálu. Ten její postelový úbor držela pohromadě jen letitá špína. Spíš se to podobala brnění než prádlu, jak to bylo ztvrdlé. V očích se jí usadil výraz překvapení, jaký mají kluci, když je přistihnete na záchodě s cigaretou.
„To jsou k nám hosti“, zakrákala nakřáplým hlasem. „Kdepak je mladej?“ Neznělo to moc jako otázka. Spíš konstatování nebo rezignace.
„Ále, má problémy ve škole“, řekl jsem jen tak, jako že o nic nejde. „Tak jsem to vzal za něj. No a taky…..“ Úmyslně jsem si dopřál pár vteřin významné pauzy. Odměnou mě byl záblesk strachu v jejich očích. Dech se jí zrychlil a z nosu jí vycházelo s každým výdechem slabé pískání jako od dětského vláčku. „A taky si rád zavzpomínám. Ty ne?“
„Co chcete?“ vypadlo z ní a bezstarostná žoviálnost byla ta tam.
„No co by? Nesu ti rohlíky a něco k pití. A jak jsem říkal, miluji vzpomínání.“ Snažil jsem se mluvit klidným, pohodovým hlasem, ale jak si to teď vybavuji, vzal jsem to o dobrou oktávu víš. Asi jsem dost pištěl. Nečekal jsem na pozvání, došel k posteli a pustil síťovku i s obsahem do peřin, někde v místech, kde se daly tušit její stehna. Okem sjela na nákup, ale pak se rychle vrátila pohledem ke mně.
„Kdo jste? A jak znáte toho kluka, co…..“
Nenechal jsem ji domluvit. „Copak si na mě nepamatuješ?“
Vypadalo to, že mě chce pohledem zabít, ale po vteřině už zase měla ten svůj líný kukuč neviňátka zpátky v ksichtě. Otočila hlavu k obrazovce, kde se právě schylovalo k domácímu násilí. „A co jako?“ odpověděla otázkou, na kterou nečekala žádnou odpověď. Představil jsem si toho chudáka kluka, jak stojí tváří v tvář tomu monstru, co sedí ve špíně jak bedna sádla, klepe se strachem, klidně by už oželel i těch pár korun, jenom se odtam dostat, zmizet, zapomenout a v té chvíli mě to napadlo.
„Ani mě nenabídneš?“ řekl jsem, tím nejmilejším hlasem jakého jsem byl v té chvíli schopen. Posadil jsem se do toho humusu a vyndal ze síťovky láhev rumu. Ukroutil jsem plechový uzávěr a rychle se napil.
„Sám jsi došel, sám se obsluž“ a dělala, jako že tam nejsem a jediné co ji v tu chvíli zajímá je ubrečená Esmeralda v televizi, která chytila jednu facku od svého obstarožního přítele za to, že kteréhosi večera smyslně pokukovala po jeho výrazně mladším synovi.
„Nebylo by něco k těm rohlíkům“, povídám jako by se nechumelilo. „Nějaká paštika, nebo něco od masa“. Rosolovitá brada se jí rozhoupala a na čele plném pigmentových skvrn se objevily první kapičky potu. Vytáhla zpod peřiny jednu ruku a drapla mě za zápěstí. Tlusté, sádelnaté prsty mě překvapivě silně stiskly. „Co je“ povídám a hraju na překvapeného.
A Máry na to: „Už si na tebe vzpomínám. Pamatuju se…..Panenko Marja, to je let.“ A roztřásla se tak, jako by seděla na té pohyblivé madraci, co ji v drahých bordelech mají pro speciální klientelu. Cítil jsem horkost, která vycházela z jejího stisku, zatímco já jsem začínal chladnout. Dokonce i od úst mě šla pára. Určitě jsem musel mít o dobrých pár stupňů míň, než byla pokojová teplota v té místnosti. Kdysi jsem četl o jakémsi chlápkovi, co se dostal do domu, kde se měli vyskytovat upíři a i když bylo horké léto, najednou měl pocit, že všude kolem něj mrzne. Byla mu ukrutná zima, dech se mu srážel v páru, na obleku se mu tvořila jinovatka a když se pak z toho dostal, odskákal to ošklivým zápalem plic. Každý se pak divil, kde k tomu v srpnu přišel. Chvíli jsem ještě snášel ten její stisk a pokoušel se uklidnit dech. „Tak co bude s tím masem?“ zeptal jsem se nakonec a vykroutil jsem se z jejího sádelnatého sevření.
„Kde by se tady vzalo maso“, řekla Máry a to už se vůbec nedívala na to, jak se v televizi Esmeralda usmiřuji s tím svým starouškem. Její oči zalité ze všech stran sádlem ustrnuly kdesi v prostoru mezi dveřmi a oknem, na plesnivé zdi plné cákanců a fleků od Bůhví čeho. „Kdepak tady a maso“, opakovala stereotypně bezbarvým hlasem.
Loknul jsem si rumu a vstal jsem. „A co tam dole,“ ukázal jsem flaškou směrem pod postel. „Tam by se nic nenašlo? Zabijačka od příbuzných?“
„Nemám příbuzných“, vyjela zostra a její výraz náměsíčníka byl ten tam. To mě naštvalo. Taková stará, smradlavá svině si na mě nebude otvírat hubu. Volnou rukou jsem ji chytil za ten hadr, co měla přes sebe a škubnul s ní, abych ji dostal z postele na zem. Jenže to jsem neodhadnul její těžiště. Látka se jí na rameni roztrhla, ale ona se nepohnula ani o centimetr.
“Ty hajzle“, zakvičela a ohnala se po mně. Pustil jsem nedopitou láhev do postele a oběma rukama ji chytil za vlasy. Byly tvrdé a mastné jako koňské žíně. Pořádně jsem zabral a cuknul. Konečně se ta hora sádla pohnula. Táhnul jsem ji za ty vlasy a ona se pomaličku a nemotorně otáčela, podvolovala se tlaku a hrnula společně s sebou i peřinu. Prskala, nadávala, proklínala mě, ale přece jen ji bolest nutila opouštět kousek po kousku to její útočiště, v kterém se cítila tak jistě. Nakonec se ozvala dutá rána a já jsem ji pustil, Mezi prsty mě zůstalo něco vlasů a Máry ležela na špinavé podlaze, prádlo měla srolované kdesi pod svým obrovským pupkem a z té zapáchající haldy špeků na mě hleděl pár němých, nepřirozeně rozšířených, černých očí. Už neklela, jenom se na mě nechápavě dívala.
„Tak co bude s tím masem?“ řekl jsem už hlasitěji, ještě celý zadýchaný po tom náročném přesunu. „Pořád ještě tvrdíš, že nemáš co nabídnout?“
Otočila se na druhý bok, asi jako když se vyprošťuje v bahně uvízlý bagr. Prkenná podlaha praskala pod její váhou a když strčila ruku pod postel, vypadalo to, že už ji nikdy nemůže dostat zpátky. Díval jsem se na tu horu sádla, jak se potí a prádlo, které měla vyhrnuté tak, že víc odhalovalo, než zahalovalo, pomalu tmavlo. S mohutným funěním, ale jinak beze slov, vytáhla zpod postele kufr. Starý, omlácený kufr z vikslajvantu, přesně takový, jak ho popsal mladý Mrázek. Celá udýchaná na něj nalehla, takže pod jejím tělem úplně zmizel. Udělal jsem dva kroky ke dveřím a pootočil rezavou skobou tak, aby sem nikdo nemohl.
„Otevři to, dělej!“ pobídnul jsem ji, protože to tam začínalo vypadat jak na zámku u Šípkové Růženky. Pak jsem slyšel jenom funění a pleskání, to když se snažila posadit, opřít se zády o postel a kufr nějakým zázrakem nacpala mezi stehna. Přidržovala si ho oběma rukama, jako by jí ho chtěl někdo ukrást a těstovitě bledý obličej se jí lesknul potem. Přitáhnul jsem si kabát co nejtěsněji k tělu, protože mě už byla zase zima a sednul si na zem, čelem k ní.
„Tak co bude“? Přidal jsem na hlasitosti, ale Černá Máry už slyšela jinačí rozkazy. Pozorovala mě svýma vodnatýma očima a mě napadlo, jestli jí jde hlavou film z jejího života, tak jak se to v takových chvílích říká, nebo má jenom strach, obyčejný, lidský pocit bezmoci z konce, který je neodvratný. Po pár vteřinách nehybnosti se hlasitě nadechla a znělo to jako skřípání rezavých pantů. Povolila popraskaný řemen, který zajišťoval víko a nespouštěla ze mně oči. Cvakla rezavým zámkem a čekala. Nevím na co. Snad že si to rozmyslím a nechám ji nepokoji. Snad si chtěla prodloužit pár posledních minut existence, protože musela tušit, že konec je blízko, hodně blízko.
Kývnul jsem k ní, ať jako pokračuje, ať dodělá to, co sama kdysi dávno začala. Když se k ničemu neměla, štítivě jsem zaháknul jeden prst za okraj víka a nadzvednul ho. Oblak puchu, který se uvolnil, byl tak silný, že mě začaly štípat oči. Staré noviny, flekaté a nasáklé ztmavlou krví. Bílí, vyžraní červi, překvapení náhlým světlem odpadávali na dno kufru.
„A co fčil“, zachraptila a dostala záchvat suchého kašle. „Vezmeš si to domů a udělá ti to ta tvoje k nedělnímu obědu?“
„Proč?“ odpověděl jsem. „Proč bych měl brát něco, co je tvoje. Rozbal to.“
Vstal jsem a šel ke dveřím, kde zůstala síťovka s pečivem a druhou lahví rumu. Vzal jsem ji, odšrouboval víčko a vrátil se zpátky. „Aby ti to lépe klouzalo do krku“. Postavil jsem rum do bezpečné vzdálenosti, aby ho nemohl zvrhnout a trhnul bradou směrem ke kufru. „No tak, dělej, rozbal to a pusť se do toho. Nebo tě musím krmit jako mimino?“
Stál jsem nad ní jako bůh pomsty, jako kat, co musí dodělat svoji špinavou práci. Chňapla po první hromádce a vybalila ji z novin. Kus tmavého masa na kosti, pokropené nakladenými vajíčky hmyzu s cáry promodralé kůže. Kost byla na obou koncích rozdrcená, zřejmě od sekery. Sáhnul jsem po druhé hromádce a noviny odhodil za sebe. Na první pohled to bylo torzo paže, malé, snad ještě dětské paže, téměř celé v kůži s pokročilými známkami rozkladu. Musel jsem zadržet dech, abych se nepozvracel.
Sáhla po láhvi a zhluboka se napila. Chytil jsem ji za vlasy a natlačil jsem jí obličej do kufru. Pak jsem ji opět zvrátil do sedu a podal ji rum. Oči se jí zalily slzami, které jí teď stékaly po odulém, špinavém obličeji. Silně se potila a začala hlasitě škytat.
Levou rukou jsem ji pořád držel za chomáč mastných vlasů a pravou odtrhnul kus rozkládajícího se masa. Oddělilo se od kosti, jako by bylo vařené. Nacpal jsem jí ho násilím mezi zuby a držel jí čelisti u sebe, tak že to nemohla vyplivnout. Potom dva hlty rumu a další kus masa, tentokrát i s kůží. U pátého sousta se zakašlala a v obličeji lehce zmodrala. Cáknul jsem jí rum z láhve rovnou do obličeje a držel jí na zemi, obličejem ke stropu. Poslední dávku už nedokázala spolknout. Dusila se a její tělo zachvátila křeč. Házela horní půlkou těla a chtěla si uvolnit ústa a nos. Musel jsem ji držet vší silou, protože mokrý obličej od slz a potu klouzal. Její ruce se mně zarývaly do paží a snažila se mě zbavit. Najednou jí vylezly oči z důlků a přestala se klepat. Ještě chvíli jsem na ní ležel, jen tak pro jistotu ale už se nepohnula.
Odkulil jsem se vedle ní a třásl se po celém těle. Byl jsem propocený, jejím i vlastním potem, jako kdybych složil sám náklaďák briket. Mezi prsty a za nehty mě zůstalo několik jejích černých vlasů. Opatrně jsem je odstranil a zastrčil nazpět do její hřívy. Potřeboval jsem si dát panáka, ale při myšlence, že se napiju z láhve po té zrůdě, se mě udělalo ještě víc šoufl.
Vstal jsem a obhlídnul situaci. Černá Máry ležela na zádech, a na jejím promodralém obličeji zasychal pot a slzy. Kufr se zbytky kůže a s kostmi ležel převrácený přes její levé stehno. Ten hadr co měla na sobě, jako noční košili byl promočený a pocákaný rumem. Všude ležel hutný odér hniloby a alkoholu. Jedna flaška se zakutálela k nohám postele a druhá, téměř prázdná byla zabořená do polštáře. S otisky prstů jsem si nemusel dělat starosti, protože několik lidí pod přísahou dosvědčí, že jsem jí nesl rohlíky a rum.
Jak jsem se tak rozhlížel kolem, cítil jsem jakýsi slabý průvan, závan chladného vzduchu, který procházel místností. Měla to snad být její černá duše, která je na cestě do říše Velkého Satana a nebo to byl zbyteček mého dětství, nepatrný kousek mého „já“, které tímto definitivně opustilo místo činu? Měl jsem zmizet, co nejrychleji odejít ale nedokázal jsem se hnout z místa. Nepřítomně jsem zíral na tu chladnoucí hromadu tuku, na tu špínu a rozklad kolem, viděl jsem sebe, jako malého kluka, jak nakukuje zamlženým oknem dovnitř, šmíruje Černou Máry, která už tehdy byla tak tlustá a stará, že si nikdo nedokázal vzpomenout, kdy se tam zabydlila, v tom polorozpadlém domě na periferii města.
Pak něco třísklo do okenní tabulky a ten zvuk mě vrátil zpět do přítomnosti a přes ledovou chodbu na ulici, zpět do hospody „U Váhy“, do péče hospodské Berty. |
|
1
sokrates 
Janina Magali 
josefk 