Pro lehké zdůvodnění stylu: docela inspirativně teď na mě působí skaldská poezie, kenning považuju za úžasnou věc, ačkoliv neaspiruju na zachování aliterační či jiné čistoty; za druhé mě studium staroseverských pramenů přivedlo k trochu jinému pohledu na slova.
Ono opakování podobných slov pro mě třeba není násilné, protože sleduju podobné kořeny/zvukomalbu u zdánlivě odlišných slov (hlásky vyvolávají v mysli obrazy). Patrnější je to ještě více u jiných děl.
Popravdě mě zas už spíš nudí pouhé vyvolávání silných emocí skrze poetické působení, byť to může být z hlediska formy dobře zpracováno, je to pro mě tak trochu to samé po tisící.

Myslím, že to spíš vypadá, že v zásadě není jedno, čím se autorka nechala inspirovat, neb v inspiraci částečně leží klíč.

Nicméně je to jedno, každému vkusu se kouše to jeho jho lépe.

Takže ty zastupuješ nějaký obecně platný názor? :)))

Já tedy radši rozebírám dílo, než pískání vagínou a malování penisem.

Jen piš natvrdo, aspoň se člověk dostane k jádru.

Njn, já myslela, že píšeš, že to, že ti to přijde špatné, není otázka vkusu a osobních preferencí:)))