jsem srdce zvonu.
jsem litinové srdce zvonu a jen tak čekám. někdo říká, že jen visím, ale
já vím své. já stojím a čekám na svou hodinu. jsem srdce zvonu kostela a
nikdo mi to nevěří. vědí, že jsem srdce zvonu, ale nevěří, že jsem to
já. mně to vůbec nevadí, jsem tu už sto šedesát let, a proto vím své.
zvoník věděl. každý zvoník to věděl, ale dnes už neví. a já mlčím a
čekám. čekám na svou chvíli, abych se ozval. někdo řekne, že jen tak
bouchnu a pak zase nic. ale já vím své. počítám své minuty a zvoním.
někdo říká, že já to nezvoním, ale já vím své. beze mne by nic nebylo.
beze mne by nebyl čas, čas jako vesmírná jednotka toku dějin. prej ne
já, ale zvon zvoní. no dobře, říkám a myslím si své. a kdo rozezní ten
zvon, há? zase já. a tak to jde pořád.
ale
od jisté doby je to přeci jen jiné. něco se změnilo. mám pocit, že zvon
není on. mám pocit, že zvon je ona. jak dlouho jsem to přehlížel, jak
dlouho jsem ji neviděl. tedy viděl, ale netušil. znám ji sto šedesát let
a teprve teď jsem ji uviděl.
zazvoním jí báseň.
jsem srdce zvonu na věži kostela,
jsem slitina kovu, co tluče do zvonu.
jsem králem tónů hodin.
a čekám, až přijde ta chvíle,
čekám, až se budu vznášet,
čekám, až udeřím a zazním spolu s ní.
proč říkají, že je to on, proč lžou?
jen já přeci každou hodinu vím, jak se rozezní.
rozezní se chvějíc celá a se mnou tónem pro věčnost té chvíle, pro mravence lidí, co dnes a zítra jdou si pocitem nekonečna.
je za pět minut a pošeptám ti ji. ale ne, to není o ní, to jsem já.
tak jinak-
jsem srdce zvonu.
jsem srdcem zvonu ve tvým stínu.
jsem jen srdcem nepatrným tvé mohutné hrudi.
jsem jen kladivem, co tě rozezní.
jsem nepatrné nic pro tvou slávu. |
muclicka 
slavekmiloslav 
Gejza Horvát 