Kamil nervózně zrakem přejížděl po mapě a přes její okraj pozoroval Martinu, která se rozhlížela po nejbližším okolí.
„Tak kde máš tu zelenou?“ zeptala se po chvíli naštvaně.
„Někde tady musí bejt. Tam nahoře ještě byla.“
„Nikde tady není. Museli jsme z ní sejít!“
„To je ale nějaký divný…,“ nedopověděl, protože vzápětí před ním Martina stanula a prudkým pohybem mu vytrhla mapu z rukou.
„Hlavně,  že máme mapu a stejně zabloudíme!“ vyhrkla ostře.
„Já bych šel ještě dál támhle tím směrem. Někam dojít musíme,“ navrhl.
„Jsme úplně mimo trasu! Ta zelená se tam nahoře stáčela a my šli kvůli tobě pořád blbě. Ale měla by tu bejt blízko žlutá. Na ní se napojíme a snad to bude dobrý,“ řekla rozhodně.
„Jak kvůli mně? Ty jsi šla přede mnou!“
„Kdybys místo focení sledoval tu zelenou, tak se to nestalo. A jdeme, ať vůbec někam dojdeme!“
 Oba poté zahnuli do leva na lesní pěšinu a Kamil její počínání raději nekomentoval, aby nepřiléval oleje do ohně. Uběhlo několik minut a pěšina se stočila prudce dolů.
„Jsi si jistá, že jdeme správně?“ zeptal se opatrně a přitom prošel obrovskou pavučinou.
„Fuj! To je snad stoletá pavučina!“ řekl a rychle ze sebe strhával její zbytky.
„To máš z toho, že koukáš všude možně kolem jen na to, co bys mohl vyblejsknout!“ ozvala se, ale vzápětí klopýtla o zbytek pařezu. Pak dopadla na stráň, po které sjela do větší rokle, přičemž se lesem rozlehl její jekot.
„Ach jo! Kam zase spadla?“ řekl si Kamil, načež rychle doběhl na okraj rokle.
„Jsi v pořádku?“ otázal se.
„Nekoukej a pomoc mi nahoru!“ zvolala.
„Tak mi podej ruku.“
„Sundej si aspoň teď ten foťák!“
Poslechl jí a odložil fotoaparát a pak k ní natáhl ruce. Batoh na zádech ho však díky jeho předklonu svou vrchní části udeřil do hlavy, on neudržel rovnováhu a spadl přímo na ní.
„Co to vyvádíš!  Proč sis nesundal i ten batoh!“ vykřikla vzápětí, když na ní dopadl.
„Mluvila jsi vo foťáku!“
„To je zase výlet!“
„Klid, chytni se mne za ruku a pak vylezeme nahoru.“
A tak pomalu vylézali a nakonec i zdárně  vylezli. Přitom si však zamazali oblečení.
„A to jsem si ty kalhoty předevčírem prala! A ponožky mám černý!“ vyhrkla naštvaně.
„Taky je blbost brát si bílý ponožky,“ řekl jí.
„Jak jsem mohla tušit, že skončíme v tomhle šíleným lese!“
„Jsme trochu zakufrovali.“
„To se může stát jenom nám!“
„Hele, kde mám ten foťák?“
„Tam kam sis ho položil.“
„Snad mi nespadnul dolu!“ zděsil se a zadíval se do rokle. Naštěstí  po chvíli uviděl fotoaparát u kmene stromu a slezl k němu.
„Kamile, já tam dole někde vytrousila tu mapu!“ ozvala se pojednou Martina.
„Cože!?“
„Hele,  já ji vidím! Je po tvý pravý ruce!“
Zadíval se vpravo a o něco dále uviděl  onu mapu. Měl jí skoro na dosah ruky, a tak se pro ni natáhl. Sotva ji ale konečky prstů uchopil, tíha batohu ho stáhla dolů. A poté za nadávání sjel skoro až na dno rokle.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI