... Máte to také tak, slečno? Když před vámi dobrovolně poklekne, ztrácíte právě proto o něj zájem? Chcete stále víc? Vy ještě ano, vím to. Přijde sice doba, kdy už nebudete chtít být slečnou a nutnost stát se matkou zvítězí, ale na to máte ještě času dost. Zaklekám, pohrdejte mnou. Potřebuji tuhle vaší službu, abych mohl psát dál. ...


... Ta šílená dění byla mnou už tolikrát otočena do protikladu, že sám jsem nevěděl, co vlastně chci. Ani kde stojím, proti komu bojuji. Hrál jsem blázna, který se není schopen ovládat, ale kdykoliv se to nejméně hodilo, zasmál jsem se nebo mrknul do hlediště. Celou tu složitou situaci jsem měl pevně pod kontrolou, ale zároveň jsem věděl, že budu li dál vítězil, všechno se natolik zjednoduší, že právě proto udělám brzy nějakou osudovou, totálně stupidní chybu. ...


...Takových by bylo, co by mi rády opravovaly gramatické chyby. Ta vyvolená stala by se První, s kým bych se musel - a nejen o své texty – dělil. Ale já nejsem moc rozdavačný. Takže zatím z toho ještě asi nic nebude. ...


... Neví jak k tomu přišli, ale prostě odjakživa umějí psát. Ať už cokoliv, takřka vždy to má ladnou podobu. Ale je to ta největší hrůza, co je v životě mohla potkat. Své schopnosti si brzy všimnou, začnou jí používat a brzy s tím ukončí i svůj intelektuální vývoj. Píšou a píšou, a s každým dalším písmenem víc o hovnech. Ale stejně jim trochu závidím. ...


... Už se to nikdy nestane. Už nikdy nebudu tak přeležený jako tenkrát. Tvoje spící tělo odmítalo dotýkat se na čehokoliv jiného, než že těla mého. Když třeba sklouzla ruka a dotkla se prostěradla, rychle jsi cukla zpět, jakoby ses spálila. Tohle už nikdy nezažiju. Ani proto ne, že dneska pohrdal bych každou ženou, co schopná by byla spojovat se s mně podobnými, chlípnými starci. ...


...Třeba teprve mi dochází, proč jsi byla tenkrát tak naštvaná, když jsi našla u mě v tašce knížku od Fulguma. Lekla jsi se, jaká by to byla ostuda, kdyby jí u mě zahlédla třeba nějaká tvoje spolužačka. Byla jsi studentka prestižní vysoké školy, já lopata z metrostavu. Měl jsem peníze a nevypadal tenkrát zle. Ale nechtěla jsi třeba, abych moc mluvil na veřejnosti. Čekala jsi, že četbou filosofů dopracuješ se k návodu na úspěšný život. Já v prožívání nejobyčejnějších věcí viděl naději, že jednou dosáhnu téhož, jen - z opačné strany. Oba jsme měli kus pravdy a vlastně by se toho dalo využít. Ale zvládnout to, dokázat, na to jsme byli ještě příliš mladí. Teď už je to jedno, je to pryč. Já žiju sám a vždycky budu, ty máš své tři psy. Dobře nám tak oběma. ...


... Ta otázka, vezmeme li existenci nekonečna vážně, byla nám – každému zvlášť - položena v době, na kterou si nemůžeme pamatovat. Byla to otázka zásadní a naše rozhodnutí, jak se k ní postavíme, nevratné. ... Nejvíc by mě zajímalo, zda li jsme se tenkrát opravdu mohli už volně rozhodovat. Vím ale co dostudovat, abych si k odpovědi našel přinejmenším první záchytné body. Vrátím se k tomu někdy později, slibuju. Měj se.