Byl jsem na obědě v Restauraci U Štíra. Najedl jsem se moc dobře, nechal jsem obsluze i s díky velké spropitné, pak  tam ještě chvíli seděl a popíjel bílé víno: rozmýšlel jsem co podniknu se začínajícím slunečným odpolednem. Kam se půjdu projít, na jakou výstavu si zajdu nebo jaké navštívím fotbalové utkání. Ale když jsem vyšel z restaurace, a vůbec nevím proč, každým krokem jsem se blížil víc a víc k domovu.
  Když jsem přišel do svého bytu, mohlo být snad kolem druhé, svlékl jsem ze sebe tričko a lehl si do postele. Nechtělo se mi spát, a tak jsem si listoval v nějakém časopise o exotických krajinách a zemích. To mě bavilo jen chvilku, navíc se mi zavíraly oči... Načechral a přehnul jsem si polštář, abych neusnul a z dlouhé chvíle se díval na svoje břicho.
  Na něm se mi zničehonic začaly stavět malé domky z polévkových nudlí. Pak další z kousků kuřecího masa toho poledního vývaru. Bydleli v nich malí lidé a zpočátku mi byli sympatičtí. Brzy se také na mém břiše  objevila široká a hustá řeka z koprové omáčky a na jednom z břehů vyrostl velký knedlíkový hrad a pod ním město z ubrousků. V městečku z polévkových nudlí, které bylo na břehu opačném, vybudovali tamní lidé pro změnu hrad z ovocného moučníku. Na obou hradech vládnul  král (na knedlíkovém meruňkový a na moučníkovém vanilkový), a každý z těch králů si začal budovat svojí armádu: rozinkové vojáky. V rukách drželi malé stříbrné jídelní nože a vidličky. Generálové obou vojsk měli na svých hrudích přišpendlena perníková vyznamenání. Staré ženy z obou měst byly unavené a z rumových tváří jim jiskřila  nenávist. Stály na břehu velké koprové řeky a navzájem si hrozily pěstmi. Na hladině plul ohromný kus vařeného hovězího masa. Každý z těch králů ho chtěl pro sebe. 

  Z obou měst slyším válečný chorál seřazených vojenských formací, rachocení děl a dunění vaječných koní. Tísnivé a šedé nebe se zatahuje nad královstvími. Ještě chvilku a poteče marmeládová krev. Ženy svolávají děti domů a muži si čtou povolávací rozkazy psané smetanou. Už jen chvilinku a z prvního děla vypálí první olivovou kouli... Už jen chvíli a na těstovinové hroby padlých začnou vdovy pokládat kytice tymiánu...
  Co jsem to vlastně snědl?! Můj Bože, a jak je mi najednou těžko.