První den nového školního roku ubíhal jako obvykle pomalu a rychle zároveň. Pomalu, protože návrat za školní lavici, kde měl člověk bez hnutí strávit celé dopoledne, byl proti dlouhému létu plnému volnosti jako skok do ledové vody na počátku horkého letního dne. A rychle, protože na většinu spolužáků se člověk na sklonku léta těšil a všichni ti, kteří koncem minulého roku už byli okoukaní a nudní, přes léto nabyli nové jedinečnosti.

Tohle možná platilo pro všechny děti ve třídě, pro Mikyho ale ne, byl totiž ve městečku nový. Přistěhoval se s mámou, tátou a starší sestrou. Miky, stejně jako ostatní z rodiny, byl na cestování zvyklý. Táta byl vojákem z povolání a před měsícem byl přeložen na nedalekou vojenskou základnu. Mikymu bylo devět a nechtěl se znovu stěhovat. Bylo už tak dost obtížné někde začít, najít si kamarády, zapadnout do určitého konejšivého stereotypu. Pak přijde jeden večer táta domů, v ruce velkou krabici s helikoptérou na vysílačku, a než si stihne Miky uvědomit, že je to jen ošklivá past, už se mluví u stolu o tom, jak to bude na novém místě bezva.

Tatínek s maminkou Mikyho ujistili, že mnoho dětí v jeho třídě na tom bude podobně, protože na základně pracuje hodně rodičů dětí, kteří s ním do třetí třídy nastoupí. Určitě mezi nimi budou takoví, kteří na tom budou jako Miky. A tak Miky uvěřil, bláhově si představoval, že to bude třetí třída plná dětí, které se vůbec neznají.

Nakonec to skončilo podobně, jako když mu píchali u doktora ucho. Maminka ho celou dobu v čekárně utěšovala, že to bolet nebude, že to jen trochu štípne a hned se mu uleví. Tatínek ho poklepával chlapácky po rameni a říkal, že je chlap a že stačí trochu zatnout zuby. Pan doktor se dobrácky usmál a zopakoval tu famózní maminčinu řeč o tom, jak to jen píchne. Miky se uvolnil. Bolest to byla příšerná, paralyzující. Ještě, že mu drželi ruce a nohy, jinak by všechny kolem zfackoval a zkopal.

Takže nakonec možná nebyl až tak překvapený, když se o první přestávce vytvořily ve třídě malé skupinky dětí, které se hlasitě překřikovaly a pošťuchovaly. Ty malé skupinky byly sevřené a nevešel se mezi ně žádný nováček jako Miky, nikde ani skulinka. Když se pak Miky rozhlédl po třídě, zjistil, že kromě něj sedí v lavicích osamoceně jen tři další děti. Chvilku váhal, ke kterému z nich by se mohl vydat, aby zavedl hovor na své hry na playstationu nebo na tu bezvadnou helikoptéru na vysílačku, když téměř jako na povel všechny vstaly a přidaly se ke svým spolužákům.

Miky zůstal sedět ve své malé židličce, ruce se mu potily a hlavou honily chmury. Vysvobodilo ho až zazvonění a příchod paní učitelky. Další přestávku děti vyšly ze třídy, rozběhly se po chodbě a ze schodů do přízemí, kde jedna z chodeb ústila na velký dvůr. Miky se trudnomyslně vlekl za povykujícími spolužáky, takže jako jeden z mála nebyl napomenutý za běh po chodbách. Vduchu přemýšlel o dvou bezvadných nových hrách, které dostal nedávno na svou malou herní konzoli. Zároveň sám sebe proklínal, že ji nechal ležet na stole u sebe v pokoji. Mohl ji teď mít v kapse, sednout si někam do rohu a hrát, dokud... dokud by k němu někdo nepřišel a nezeptal se, co hraje. Pak by si s tím dotyčným mohl povídat o hrách a za chvíli by si už povídali o všem možném.

Miky vyšel na dvůr a rozhlédl se kolem. Hierarchie základní školy byla zřetelná na první pohled. Trojice a čtveřice starších dětí se ometaly kolem basketbalových košů, kouřily nebo házely na koš. Na malém hřišti, odděleném od basketových kurtů nízkým plůtkem, stál chumel menších dětí, tak o dva roky starších než Miky a jeho spolužáci. Dva z nich se tahali o míč a ostatní se hádali, kdo s kým bude hrát. Menší holky seděly se skříženýma nohama na lavičkách, zasazených do vyšlapaného pruhu trávy, táhnoucího se podél obou hřišť. Starší holky povykovaly na kluky hrající basket. Mikyho spolužáci se drželi skupinek, které vytvořili o první přestávce.

Miky si nejdřív na chvíli sednul na jednu prázdnou lavičku, ale čím déle tak seděl, tím divněji si připadal. Neměl žádný míč, se kterým by si kopal, nic, co by si mohl číst. Nedejbože cigaretu, kterou by si zapálil. Klátil nohama a vykopával do vzduchu malé obláčky štěrkového prachu. Rukama se zapřel a zaujal pózu znuděného znalce školních dvorů. Za dvě minuty, déle to určitě být nemohlo, se začal cítit s každou uplynulou vteřinou divněji. Chvíli se vrtěl a když si všimnul, že se na něj dívá několik dětí, které byly z jeho třídy, prudce vstal a poodešel stranou. Předstíral, že někoho neodkladně hledá.

Procházel se po štěrkem vysypané cestičce podél stěny školní budovy, když se zpoza rohu vyloupl nějaký kluk a vrazil do něj.

„Promiň,“ zaskřehotal Miky a v té chvíli si zahanbeně uvědomil, že dosud ve škole nepromluvil ani slovo. Hlasivky měl ten den ještě úplně neopotřebované. Odkašlal si a dodal, už svým hlasem: „Že jsem do tebe vrazil.“

Kluk jako by ho ani neposlouchal, hlavu měl skloněnou a proto se také s Mikym srazil. Vůbec se nedíval na cestu. Měl na sobě béžové triko a seprané džíny, ustřižené těsně nad koleny. Na nohou měl tenisky, žádné ponožky.

Tomu teda musí smrdět večer nohy, pomyslel si Miky a pokusil se pohlédnout mu do obličeje. V ten okamžik kluk zvedl hlavu a podíval se na překážku, do které narazil a která na něj promluvila. Mikyho zarazilo, že se kluk tváří skoro vyděšeně. Vlasy měl ostříhané na krátkého ježka a obličej opálený, stejně tak ruce a nohy, které jako tenké hůlky vykukovaly z krátkých rukávů upoceného trička a roztřepených konců džín.

„A ty jsi?“

„Miky.“

Když sledoval nechápavý pohled v jeho očích, dodal: „Chodím do třetí třídy, ale přistěhovali jsme se teprve před pár týdny. Jsem tu nový a nikoho tu neznám.“

„Aha,“ zdálo se, že kluk by si možná rád povídal a i když vypadal trochu jako pošuk, Miky nechtěl, aby odešel, a tak se rychle zeptal: „A jak se jmenuješ ty?“

„Já jsem Lorie,“ řekl kluk stroze a roztěkaně se rozhlédl kolem.

„Do kolikáté chodíš?“

„Do šestý.“

„Aha. Tak to je... bezva.“

Mikymu došlo střelivo a zoufale se rozhlédl kolem. Teď ten Lorie řekne, že už musí jít a ve vteřině bude pryč.

Miky se nadechl a zeptal se: „Máš playstation? Portable?“

„Jasně,“ řekl Lorie, ale očima stále těkal kolem sebe, jako by Mikyho slova vnímal jen tak mimochodem.

„Co je? Někdo tě pronásleduje?“ sebral Miky odvahu k troufalému dotazu.

Lorie potřásl hlavou a odpověděl otázkou: „Jaká je tvoje nejoblíbenější hra?“

„No, hraju hodně hokej, ale baví mě i rally nebo extreme wipeouts...“

„Jo, jo, to je dobrá hra,“ zamručel roztržitě Lorie a pak se na Mikyho konečně podíval jasným zrakem. „Chceš slyšet něco velkýho?“

„Jasně,“ řekl Miky bez zaváhání. Nevěděl, o co přesně půjde, možná se to bude týkat těch starších kluků, co házeli míč na koš a občas podrazili nohy menším dětem, kteří udělali tu chybu, že kolem nich bezstarostně proběhli. Možná to bude o školníkovi, třeba je uprchlý šílenec. Nebo...

„Tak pojď kousek stranou,“ zasyčel Lorie a chytl Mikyho za ruku. Odtáhl ho k rohu budovy, odkud se vynořil a s pohledem upřeným na ostatní hrající si děti začal mluvit.

„Je to děsnej příběh, ale pravdivej. Všichni, co jsou tady na tom hřišti, ho znaj, a tak bys ho měl znát i ty, když jseš tady novej. Týká se to jednoho páťáka, Simon se jmenuje. Neslyšel jsi už o něm?“

Lorie se podezíravě na Mikyho podíval, ale ten zakroutil hlavou na znamení, že ne.

„No, tak to ti něco povím. Simon se sem letos vůbec neměl vrátit, celý léto byl na pozorování ve cvokárně. Chápeš?“

Lorie na něj vyvalil oči, aby dodal svým slovům váhu a přitom chmurně pokýval hlavou. Odmlčel se a čekal, co Miky na to.

„Fakt, jo? A proč?“

„Proč? Protože je šílenej. Ale ne jen tak obyčejně šílenej. Jako že by si mluvil sám pro sebe nebo se smál, když není nic k smíchu... i když to občas dělá taky, ale podle mě jen proto, že tohle se od bláznů čeká. A on je rád blázen. Ale je to takovej šílenec, takovej magor, že by ani nic z toho dělat nemusel.“

„Jak to?“ zeptal se Miky. Zanícený přednes toho kluka ho zaujal. Už se nemohl dočkat, až toho Simona uvidí.

„Jak to? No takto. Co jsem slyšel, a to je určitě pravda, žádný vejmysly, tak když byl Simon malej, tak se strašně vztekal. Jako mimino, chápeš? A jeho rodiče to museli snášet den co den, noc co noc, pořád jenom řev a jekot a chraptění a křičení a mlácení rukama o postýlku. Táta každý ráno vstal celej nevyspalej a už se těšil, až vypadne do práce. No a Simonova máma přicházela pomalu o rozum. Každej den o kousíček blíž svěrací kazajce. Ať dělala co dělala, se Simonem to bylo pořád stejný. Tak víš co udělala nakonec?“

„Ne, co?“

Lorie se rozhlédl neklidným pohledem kolem. Miky si všiml, že trochu nervózně hrabe nohou ve štěrku. „Co? Ty vole, normálně mu jednou večer do kaše nasypala kus prášku na spaní. Možná válium, možná něco jinýho.“

„Co je to válium?“

„Co je to válium? No přece prášek na spaní, vždyť říkám. Nebo na uklidnění. Máma ho občas bere. Jednou jsem vzal ty tablety do ruky a dostal jsem tak nařezáno, že jsem si nemoh tejden sednout na zadek.“

Oba se při té představě otřásli. Miky měl hroznou radost, že si asi opravdu našel kamaráda.A ještě k tomu ze šesté třídy! Loriemu svítily oči a chystal se k dalšímu vyprávění.

„Takže mu nasypala do jídla to válium a kluk spal jako zařezanej. Tátovi to bylo hned divný a tak dlouho do ní ryl, až mu to řekla. Nejdřív tomu nechtěl věřit, pak jí ale seřezal stejně, jako táta mě, když mě našel v koupelně s těma práškama v ruce. Takže dobrý... a druhej den večer řval Simon víc, než kdy předtím. Jeho máma se jenom kysele zasmála a šla si lehnout... na bok nebo asi na břicho, s těma všema modřinama na zadku.“

„Ty vyprávíš jak dospělej,“ skočil mu do řeči obdivně Miky. Lorie po něm trochu tajemně loupnul očima, ale nic na to neřekl.

„Jak dospělej? No, a takhle to šlo dál a dál a za tejden, když šel večer táta spát, před sebou další noc hrůzy s uřvaným Simonem opodál a druhej den měl mít navíc nějaký důležitý jednání, tak najednou říká svý ženě - Kde je to válium? A koliks mu tam do tý kaše toho nasypala?

A tak to začalo. Drobet k večeři, drobet k snídani, další trocha k obědu. Simon byl jak mílius. Většinu dne prospal s dudlíkem v puse a úsměvem ve tváři. Sousedi si oddechli. Pološílená máma se pomalu zotavovala. Tatínek z toho velkou radost neměl, ale když se zásoby léku ztenčily, ochotně běžel ke svému doktorovi, aby mu předepsal další.

Po dvou měsících se rozhodli, že mu to vysaděj. Dávali mu sice jen strašně malý dávky, ale oba, jakmile už byli vyspalí a v pohodě, chytlo černý svědomí. Jenže jak mu jednou válium nedali, Simon spustil hotový pekelný orgie. Jako by všechny ty dny a noci, co byl v rauši, kumuloval svůj vztek a dal mu průchod při první možný příležitosti.

Tak co těm zoufalejm rodičům zbývalo? Najeli na stejný dávkování jako předtím a pokračovali v dopování. Takhle to šlo dalších několik měsíců. Když byl Simonovi rok a šel na kontrolní prohlídku k dětskýmu doktorovi, tak po nějakým rozboru si vzal rodiče na paškál a...“

„Jak to všechno víš? To ti vyprávěl ten Simon? Vždyť musel být úplný mimino!“

Loriemu zablýsklo v očích hněvem... a ještě něčím dalším. Byl to strach? Miky nevěděl.

„Chceš ten příběh slyšet nebo ne?“

„Jasně že jo.“

„Jasně, jasně že jo. No tak ten doktor si je zavolal do ordinace a pořádně je pogriloval. Pohrozil jim, že je udá na policii a sociálka jim dítě sebere rychlejc, než stačej říct válium. Rodiče se nejdřív nařčení bránili, ale doktor jim před očima zamával výsledky testů a zeptal se, jestli mají chuť nechat Simona vyšetřit nezávislou komisí. Rodiče vyměkli a slíbili, že s tím okamžitě skončí. Doktor jim řekl, že chce Simona vidět každých šest týdnů a že ať už to dopadne jakkoliv, nejradši by jim třískl hlavama o sebe. Byl z nich nepříčetnej vztekem.

No a tak se rodiče vrátili domů a už si chystali čerstvý špunty do uší a připravovali se na další běsný pohledy od sousedů. Večer dali Simonovi dávku a s vědomím, že mají před sebou poslední nerušený spánek na dlouhou dobu dopředu, ulehli do postele.

Ráno táta vyrazil do práce a maminka se připravila na nejhorší... a když se večer vrátil fotřík z rachoty domů, našel dítě hrát si v ohrádce, kolem rozházený hračky. Simon spokojeně žmoulal svého oblíbeného medvěda, kterým při svých častých záchvatech vzteku před váliovou terapií mlátil na všechny strany, strkal do pusy a žmoulal dásněmi, kroutil a bušil do něj pěstmi. Teď ho jen nevinně hladil a smál se na celé kolo.

Táta s mámou nemohli uvěřit svému štěstí... doslova. Zpočátku si nejistě přizvukovali, že jde jen o prodloužený účinek léku, který mu tak dlouho a pravidelně podávali. Když se ale jeho nálada neměnila ani druhý a třetí den, začali skutečně doufat. Simon byl jako vyměněný. V noci se budil jen jednou, vypil svou flašku mlíka a spal do rána... co do rána, klidně zařezával až do devíti. Táta se z práce začal vracet stále dříve a se Simonem si hrál víc než kdykoliv předtím... když byl běsnej, obvykle od něj schytal pár ran do hlavy, pár kopanců do koulí a miminomilná nálada ho v mžiku přešla. Když byl zas Simon nadopovanej, tak byl sice klidnej, ale dost apatickej. Na míček, kterej se k němu dokutálel, se jen smutně podíval a to bylo tak všechno. Největší vzrůšo bylo, že se převalil z břicha na záda.

Zato nový Simon, to bylo jiný kafe. S tátou závodili v lezení po bytě, prohlíželi si knížky, dělali výtah a jeden se smál víc než druhej.“

Miky začal přešlapovat na místě, protože ho nudilo vyprávění o hraní s dětma... co by člověka mohlo nudit taky víc, zvlášť když před pár lety byl sám v podobné fázi vývoje. Lorie si toho všimnul a hned poskočil s vyprávěním dále. Zdálo se, že přeci jen nechce ztratit svého posluchače.

„No jo, tak plynul den za dnem, tejden za tejdnem, měsíc za měsícem. Simon začal pořádně lýzt, pak se začal stavět a nakonec i chodit. Mezitím natrénoval mluvení a vůbec celej vyspěl. Pusu plnou mléčnejch zubů a jazyk jak břitva, svoje okolí bavil legračníma hláškama a dobrou náladou vůbec. Táta s mámou byli nadšený, jak se to všechno v dobrý obrátilo a snažili se z hlavy navždy vymazat, jak malýho Simonka rvali práškama na uklidnění. Jednou pozdě v noci řekl táta mámě, teda spíš jí to téměř neslyšně zašeptal do ucha: „Mohli jsme ho tehdy zabít, víš to? Nebo z něj mohl bejt retardovanej kluk.“ Vyslovil tak nahlas svou nejčernější myšlenku, která ho pořád tlačila a dráždila a občas mu nedala spát. Simonova máma nic neřekla. Ta věděla svý. Moc dobře si pamatovala, jak kvůli tomu řevu občas měla sto chutí skočit z okna, nebo přijít k Simonovi a vytřást mu duši z těla. Občas u něj stála a řvala na něj stejně hlasitě, jako on: „Proč ječíš? Proč, proč, proč, drž už hubu, panebože!“

Ale malý Simon ji nikdy neposlechl, poslechl až válium. Takže ta si myslela svoje, jak už jsem řek. Ne že by byla špatná máma, za synáčka by položila život, ale takovej řev tě prostě vyšine, chápeš?“

Miky nic nechápal, ale stejně přikývl. Vypadalo to, že Lorie se do toho příběhu vžívá celou duší. Oči mu planuly v hubeném opáleném obličeji a zároveň těkaly nervózně kolem. U úst se mu tvořily malé kapičky slin a jazyk se mu v puse míhal jako malý jedovatý had a občas přejel rty rychlým obloukovitým pohybem.

„Jo, jasně, přesně tak to bylo. No ale to bylo dřív, teď měli synáčka jak vystřiženýho z reklamy na čokoládu. Pořád chodili k tomu stejnýmu doktorovi a každá návštěva byla příjemná jak trhání zubů. Doktor nezapomněl. Pokaždý si chmurně přeměřil oba rodiče, jako by je podezříval z těch nejhorších zločinů proti bezbrannýmu dítěti. Máma ho nesnášela, táta tiše ignoroval. Ale najít si jiného nechtěli, asi se báli, když měl pořád ty výsledky starých testů u sebe ve složce. Doktor pokaždé Simona pečlivě prohlídl a nikdy neřekl nic, co by rodičům trochu zvedlo náladu. Když bylo všechno v pořádku, jen něco nabručeně zamumlal, když měl Simon nějaký problém, mluvil o tom s otravným zveličováním. Vzájemná nenávist se stále stupňovala a když bylo Simonovi pět, dal by se vzduch při jejich setkáních krájet.

Co tě žere, říkala si vduchu matka, když na ní přišla řada, aby šla k doktorovi se Simonem zrovna ona a pozorovala ho při pečlivé prohlídce synova nahého tělíčka. Hledáš modřiny, ty mizero, viď?

Krkavčí matko, šlehaly po ní jeho oči, teda pokud oči umějí šlehat. A ty jeho uměly, to si piš.

A právě když Simonovi bylo pět, začal se ten domeček z karet hroutit.V té době již Simon chodil dva roky do školky, nejdřív jen na pár odpolední týdně, aby si zvykl na další děti, v pěti už ale chodil do školky každý den, máma si ho vyzvedávala kolem druhé hodiny.

Začalo to tím, že k ní jednou, když si Simona zrovna odváděla domů, přistoupila učitelka a na chvíli ji odtáhla stranou. Tam jí rovnou řekla, že má ze Simona divný pocit. Říkala to tak, aby to opodál stojící kluk neslyšel a když s mámou mluvila, každou chvíli zkontrolovala, jestli Simon stojí pořád dost daleko a nesleduje je.

Máma se proti tomu samozřejmě ihned ohradila a začala z učitelky páčit, co se vlastně děje. Ta začala hned litovat, že na tohle téma zapředla rozhovor a zamluvila to jiným směrem. Že si s ním nechtějí hrát ostatní děti, že se mu straní. Že Simon neposlouchá a všechno si dělá po svém.

Máma na to: „Tak mu přikažte.“

A učitelka, že to nejde, že neposlouchá. Chtěla k tomu ještě něco dodat, ale pak se podívala na Simona a sklapla naprázdno pusu. Máma odsekla, že jsou to nesmysly a ať se koukají snažit, aby Simon v té školce nakonec ještě nezvlčel.

Když přišli domů, kluk si hned sednul ke svému malému stolečku a začal si hrát. Máma si dřepla opodál a zamyšleně ho pozorovala. Byla sice pravda, že si Simon hrával většinou sám... jo, většinou, pořád si hrál sám, ale na tom jí nebylo nic divného, byl koneckonců zatím jedináček a tak si doma hrál často sám a tenhle zvyk s ním přešel i do školky. Tak se teda utěšovala, ale uvnitř v ní hlodal malý červík strachu. Že s ním třeba něco není v pořádku.

Večer o tom promluvila s mužem. Co když to válium... To mezi nimi srazilo náladu na bod mrazu. Věc, kterou se tolik snažili vytěsnit a teď je to tu zpátky.

„Nesmysl,“ odsekl vztekle muž a výhružně se na svou ženu zahleděl. „Simon je úplně v pořádku.“

Víc už se o tom ten večer nebavili, ale když druhý den přišla máma pro Simona do školky, pospíšila si a dorazila tam o deset minut dřív. Stála na chodbě a hleděla dovnitř velkou prosklenou stěnou. Viděla dvě desítky dětí, hrajících si ve dvojicích, trojicích, další, co pobíhaly po místnosti sem a tam. U jednoho stolečku, stranou od všech, seděl Simon. Učitelka seděla za svým velkým stolem, pozorovala děti, najednou vstala a přistoupila k Simonovi. Něco mu říkala, máma si živě dovedla představit, co to asi je...“

Miky skočil Loriemu do řeči, protože to už nemohl vydržet: „To si celý vymýšlíš! Nebo jsi to někde četl. Jak bys mohl vědět, co si někdo myslí? Děláš si ze mě legraci.“ Přitom se rozhlížel podezíravě kolem, protože čekal, že někde poblíž bude stát hlouček šesťáků, bavících se na jeho účet. Ale nespatřil nikoho, kdo by se na ně díval, natož se mu smál. Nijak ho to ale nepřesvědčilo.

„Tak hele,“ zavrčel Lorie a chytil Mikyho za ruku. Byla studená. Studená opálená ruka na sklonku horkého léta. Miky se vyděsil. „Vím to přímo od Simona, jsem možná jeho jedinej kamarád.“