Má krajina je smutná

a vždy krásná.

Procházím obrovskými chrámy,

rozlehlými továrnami,

ledově chladnými sklepy,

nikdy nezabloudím.

Jsem dítě

a tento kraj neznám.

Chrliče ve tvaru lastur

jako by se nadechovaly,

když vidí, jak ve dlani

držím teplý písek

a nechávám ho odvát na schody,

zničené od války a deště.

Otočím se

a hledám ruku,

která by se mě dotkla.

Namísto toho jen vyprahlost

a drsný dotyk stromu,

jenž plodí zčernalá jablka.

Jsem sama.

Navečer se z chrámu valí voda,

ledově svírá zbytky skla

z roztříštěných oken

a ve stromě někdo křičí.

Jsem to Já. Už celá staletí.

Má krajina je osamělá

a vždy tichá