Všechny uvězněné smutky

slunečních rampouchů roztály.

A do drobných se spojily kapek a

ze špiček rampouchů sebevraždy spáchaly.

A jejich mrtvá těla

pramenem všech zlých vod se stala,

Oceán smutků, Zemi, vytvořila

a tvar gigantické slzy na sebe vzala.

Jsme jenom dekorace.

Slunce se falešně usmívá,

protože se stydí za svůj dětský pláč.

Vždyť kdy naposled jsi se ptal, jak se Slunce má?

Jsme jenom dekorace.

Krademe z oceánu neštěstí.

Špiníme jeho hladinu svou myslí.

Sen byl TO krásné místo, kde se nikdo nemstí.

Jsme velké bílé díry.

Jsme ještě větší díry černé.

Vitr zafoukal, jako by si chtěl hrát.

Rozplakali jsme slunce, tak proč vítr ne?