Všechno, co zbylo po tobě:

seznam potravin s kolíčky

trochu zaprášený, občas ti něco

nevyšlo. Jednou týdně umytá okna

aby sousedi čuměli, a upatlaný

kabel od ledničky.

A vyšívaná panna na loďce

a je tam všechno, co má být:

v úplňku měsíc, a z rákosí, ó, bože,

číhá jelen, opravdu veliké umění

metr krát metr na délku i na šíři.

Všechno jsi drobounce, křížkový

se nazývá ten steh?, vyšívala po nocích.

A visela nám ta nádhera celé dětství

nad postelemi. V patnácti letech jsme si

se setrou přidělovaly to vyšívané tajemství :

„Tohle je tvoje dědictví“. „To ne, tohle zdědíš ty.“

Vypadá to, vypadá, že sestra bude dědit víc.

Půvab žen bezbranných, měkkounkých.

Růžových. S tlapkami působivě složenými

na tom srdíčku, tak, kristovanoho, trápeném.

Mé sestře tmavovlasé, sochané, s tváří madony

a se snědou hedvábnou pletí, celé dětství říkali:

„Našli jsme tě u popelnic, nechali tě tam cikáni.“

Já jsem před návštěvami tklivě recitovala:

„a když ho rozkrojíš, uvidíš bězdičku

co byla skovaná, v červeném jablíčku.“

A se sestrou, tím cikánětem půvabným

se zatím mazlili. Co taky s dítětem zrzavým

pihovatým, co navíc čte. Ve čtyřech letech.

A nejen noviny! Notně divný element

v téhle smečce. Kde se tady vzalo

tohle přemoudřelé bledé dítě?

O čem si to takhle v podvečer sní?

No, tyhle jedničky, to je příjemné.

To až řeknu Bětce na šachtě!

Ale proč se tenhle blbeček

nesměje na houpačce?

Nezbývá příliš moc

co by mi vrátilo ty časy. Co je štěstí?

Vědět, čím jseš. Zrzavá, opuštěná cikány

malý čtenář, malá půvabnice

ženská, co zapomíná

na kabely od ledničky

šmudla, co navenek

myje okna jen dvakrát do roka.

Dítě, co se bojí houpaček. Co by rádo

výskalo, ale bohužel to neumí.

Chci ten obraz kýčovitý, vyšívaný.

Chci si pod ním zase tak naivně

čistě snít.   Chci své štěstí. Pochopit

co jsem skutečně. Chci si tak nesměle

výsknout. Joooj. Ještě více. Jooooooooj.