LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #4731
Autor:	Rowenna
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Jiné/Ostatní
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	01.04.2004 09:35
Počet návštěv:	3246
Počet názorů:	27
Hodnocení:	18

Malá pohádka o internetových tvářích

Člověk si časem zvykne považovat za své přátele virtuální bytosti, z nichž málokdo má reálnou tvář, takovou, kterou si představíš, když zavřeš oči. Ale přesto existují představy - jednoho každého virtuální člověka si většinou jsem schopna představit. A jsem dojata - když se pak ta představa shoduje se skutečností. Někdy - většinou se mi to stává u autorů poezie lyrické rýmované, její příznivci snad prominou, tu představu nejsem schopna vytvořit. Ty přesné strofy, kde prostě nevykoukne ani vlásek, rukavička, děravá fusekle - neříkám vždy, ale většinou jako by autory forma svazovala i v obraznosti a v tom, co sdělují. Tak si ty lidičky skládám ve svém srdci, i se svými představami o nich. Někdy zahlédnu kapuci, někdy klobouk, někdy mě autor pustí do své ložnice, někdy se dozvím nějaké pikantérie ohledně jejich hygieny. Domnívám se, že ledacos jsem svou poezií o sobě prozradila i já. Co domnívám, jsem přesvědčena, že snad nikdy nikomu jsem tolik ze sebe nevydala, jako právě čtenářům své poezie.

Nová tvář do virtuálního světa většinou vstupuje nenápadně. Jsme jako pejskové, dychtivě na své procházce svým kyberprostorem očicháváme nově příchozí, jak voní, a propáníčka, tahle louže se mu povedla. A čteme si v těch tvářích prostřednictvím jejich tvorby. Dojímají nás (mě aspoň tedy ano) jejich neumělé pokusy, jejich lásky pásky, tebe nebe, jejich zarputilá touha se vyjádřit slovíčky. Vyjádřit své lásky, pokusy, omyly, zklamání. Někdy přijde tvář - a má rovnou zlatou korunku na hlavě, a já čtu jejich poezii a kroutím si prsty v botech samým blahem. Onehdy se mi stalo - a snad poprvé, co tak brouzdám internetovým světem, že mě jedna tvářička přinutila k závisti. Taková zcela neznámá a neprochválená tvář - ale bože, v tom spontánním hrnutí jsem tak moc viděla to své šťavňaté a nadšené písánkování, až mě to mráčilo. Kurnik, nekraď, říkala jsem si, ale ona nekradla, to se jen tak náhodou a nevědomky narodilo mé dvojče. Tu jsem si do srdce vložila hned nahoru, aby při listování byla vždycky po ruce.

Pak jsou tváře, které nemají obrysy. Protože je snad ani mít nechtějí. Jsou jako ta mávátka, která jsme kdysi vyráběli do prvomájového průvodu. Bože, co práce dalo nešikovným tlapkám umotat kolem blbého drátu zelený a žlutý krepový papír, aby vyrobily něco jako ošklivou atrapu zlatého deště. Když ty tlapky byly obzvlášť nešikovné (a ty moje byly, to vás ujišťuji), stačilo jednou dvakrát mávnout a krepová paráda se začala odmotávat, a když pršelo, barvila pacičky do zelena a do žluta. Zajisté to mělo svůj smysl. Zajisté tyhle „mávátkové“ tváře mají svůj význam. Virtuální hlavní třídou plyne poklidně či burácivě krepová paráda. A připomíná někdy zlatý déšť. Někdy šeřík. Někdy nějakou jinou virtuální tvář. Girlandy krepáku se muchlají pod nohami a plihnou. Nevadí, pořád je možno doufat, že virtuální technické služby mají dost peněz, aby tu spoušť nakonec uklidily. Vždycky jsem taky doufala, že se najde někdo, kdo objeví uplakanou holčičku se zelenýma a žlutýma rukama. Nebude jí říkat, že zelené ručičky holčičkám sluší, nebude považovat za ztrátu vlastní tváře, když tu holčičku obejme, a ačkoliv příliš nechápe její smutek, řekne: „Nebul, kozo, nebo si koupím jinou.“ Nebo něco podobného. Nebo něco nepodobného. Hlavně, aby v tom byla laskavost. Aby v tom byla touha pochopit.

Moje vášeň vyplňovat rysy tváří, všechny vrásky, pihy, mateřská znaménka, je přesně v poměru s tím, co já prozrazuji o svých pihách, vráskách a mateřských znamínkách. Chci mít své váhy vyrovnané. Já dávám, ty dávej. Možná profesionální úchylka s mým „má dáti“ a „dal“. Já dám ložnici, ty naval koupelnu. Já dám okno, ty dej muškát. Já dám řeku, ty dej rybu. Jsem pokorná, jak psáno v jedné z mých básní, po svých bábách, jsem vzpurná po dědcích. Nerovnováhu vnímám těžce. Culím se po svých bábách (trochu jako idiot, že ano?) na všechny tváře. A dědci ve mně vytahují sukovici zpoza dveří. „Tuž neser: já jsem dal všechny své milé, všechny své děti, své vnuky, zrzavé vlasy a prach pod gaučem, svůj plat, svou kocovinu, své hromování a vztekání, a co dáváš ty?“ A ozve se: „.ilééé, ětííí, nuký,,, lasyyy, rachhhh, latttt....“ Málo lattuu, pardon platu, málo jsi zaplatil, ty bez vrásek a bradavic a bez náznaku třetí brady. Jsi lhoun a kradač. Do pekla přijdeš.

A protože bez básničky to u mě přece jenom příliš nejde, tak jedna taková spontánní.

Je v noci někdy ořech
je v noci někdy strom
je v noci někdy úzkost
a mříže. Na nebi eso
jen nerozeznat kříže

ta cesta nemá konce
ta cesta nemá řeky
a křídy na panáky
a asfalt dávno stekl
na křehký plevel v poli
je dávno hrb na zádech
tam uprostřed to bolí

ty roje včel a sítě
ty červy na návnadách
ta voda v křáplých džbánech
ten strach, že polapí tě.

Tak - a to je všechno, co jsem chtěla říct, snad, pympidááá, a to je konec pohádky. Hodné děti mohou jít spát, zlobivé si za trest padesátkrát vyčistí zuby. A až si vypláchnou ústa, padesátkrát řeknou: „Nikdy nebudu bít slabé holčičky se zelenýma rukama.“ (I když, mezi námi hochy, co spolu kamarádíme a co máme smysl pro humor, copak existuje větší sranda, než taková nazelenalá, nažloutlá, namodralá - podle trendu prvomájových mávátek - holčička?).

Počet úprav: 3, naposledy upravil(a) 'Rowenna', 01.04.2004 10:47.

Názory čtenářů

01.04.2004 11:15

Rowenna

Ach, tys vznešená. :-)

No, mi bylo blbé napsat, že jsem si tě představovala mladší, abych neurazila, ale fakt je ten, že mě to napadlo. :-)

01.04.2004 11:16

Rowenna

Stejně by mě zajímalo, kde to své duševno nosím. :-)

01.04.2004 11:24

Yfča

Ono to s tou představou o mém "mládí" bude asi tak, že osoby v mém věku jsou již kapku decentnější a nepíší takové ptákoviny... :o)) Navíc k tomu určitě přispívá i skutečnost, že málokdo očekává, že by taková bába měla doma patnáctiletou dceru... ;o)
A abych nezapomněla: to duševno přece nosíš ve svých básničkách... ;o)

01.04.2004 11:56

Johanka

tak už:)
jo, fajn to ilustruje všechno to dění na T. ...

a já vytahuju kolo a klobouček a ... :)

díky!:)

01.04.2004 11:59

Rowenna

:-)

01.04.2004 12:18

Pavloid

Zásadně nikdy nedělám hvězdičky
****************************

01.04.2004 13:19

NIN

Ten odstavec před básničkou se mi líbí úplně nejvíc, milý překvápko, teď jsem si vzpomněla, co jsem už od tebe četla za prózu smíchanou s básní, piš víc takových věcí!!!
A taky se pochechtávám při vzpomínce, jak jsi na mě mávala a já furt nechápala, že jsi to ty :))) Já si tě přesně tak představovala, ale někdo jinej tam četl tvoje texty, tak jsem usoudila, že tam nejsi, tudíž jsem pak byla úplně zmatená :))))
***

01.04.2004 13:25

Atalanta

:) ***

01.04.2004 13:32

Bohdan

01.04.2004 14:02

guy

moc hezky zpracovaný ... taky mě trochu zarazilo, kdyžs řekla, že nevíš, kde nosíš své duševno ... zrovna ty jsi pro mě vždycky představovala tu, která to ví naprosto přesně ... :-) ***

01.04.2004 14:07

Rowenna

Já jsem to nepochopila. Já jsem si myslela, že vidí postavy jako já, a někde kolem nich jejich duševno. :-)

01.04.2004 14:14

guy

já nejsem moc odborník na tyhle věci, ale myslel jsem si vždycky, že duševno je vždycky v něčem ... aspoň já se teda vždycky musím dívat dovnitř, abych ho uviděl ... :-)

01.04.2004 15:01

deepmadness

...živočišný druh ženy se čímsi liší od živočišného druhu muži...
...je to docela příjemné zjišťování...:-)))
...tož tak...*

01.04.2004 16:44

Marthin

:-) Pokora je úžasná vlastnost..:-)

01.04.2004 17:00