Člověk bývá tak ledabylý

jen tak, k mouchám bzučícím na okně

pronese: poslední dobou ti to sluší

jen aby něco řek´

a neví si rady s odpovědí

která vzápětí přilétne

mamince zjistili leukémii

pláč voda, pláč s třírohou čepicí

pláč pták  co zmrzl na kost

a cesty lemuje, mé cesty

mé sochy na mostech

mé sochy zatracené

zbytnělé

jako bych plavala sněhovou plání

pokrytou roztrhanými vlaječkami

některé vlastní, některé zděděné

jak porušit ty sochy   ty mrchy

vězící v rmutu duše mé

ty komtury, ty hrozící kynoucí majestáty

ty vlajky, ty hymny, panenské blány

abych mohla konečně

objevit ptačí stopy v písku

tak křehké   a  rukou přikrýt