Část první: http://www.literra.cz/moduly/autor/php/dilo.php?dilo_id=61544&autor_id=133

Představa pěkné dovolené někde u moře mne stále neopustila. A tak jsem vytočil číslo jedné cestovní kanceláře, která se zdála solidní.
„Halóó! Je tam na druhé straně ta cestovní kancelář, kterou volám?“ zeptal jsem se.
„Tady cestovní kancelář Tour Dovolená,“ ozvalo se ze sluchátka.
„Tak to volám správně. Máte nějaké volné místa do krajů, kam odletělo stěhovavé ptactvo?“
„Jakou zemi máte konkrétně na mysli?“
„No takovou, jakou mám. Mohla byste nějaké země jmenovat? Třeba mi jí řeknete.“
Za okamžik jsem ze sluchátka slyšel všelijaké cizojazyčné názvy a snažil jsem se je rychle psát do internetového vyhledávače. Současně jsem z rádia uslyšel, že jistá cestovní kancelář, která má stejný název jako ta, co mám na telefonu, krachuje.
„Já mám na vás dotaz. Zrovna v rádiu říkají, že nějaká cestovní kancelář, co má úplně stejný název jako vy, je před bankrotem. To bude asi shoda názvů, že,“ řekl jsem do sluchátka. A ta, s níž jsem hovořil, položila telefon.
„To je teda hezké. Byl jsem svědkem jejich krachu po telefonu,“ pomyslel jsem si.
 Rozhodl jsem, že zkusím do třetice štěstí a vydal jsem se do cestovní kanceláře doufaje, že ta zkrachuje až po mém návratu z dovolené. 
 K mému překvapení ve dveřích do cestovní kanceláře stál zpříčený pan Metráček, což byl můj soused z domu.
„Zdravím vás! Tak také chcete odletět do exotických krajů?“ zeptal jsem se.
„Ano. Ale mají tu nějak moc úzký vchod!“
„Já vám pomůžu!“ řekl jsem a bylo mou snahou jej tlačit dovnitř. To se mi podařilo, i když přitom rámy dveří změnily své původní místo. Zároveň pan Metráček vletěl do místnosti a já jsem se po ztrátě rovnováhy rozplácnul na podlaze, po které jsem se nechtěně rozjel. Když rámus utichl, tak jsme oba seděli v troskách stolů a dvou skříněk. Pracovníci cestovní kanceláře byli dost vyděšení, ale když jsem nás prohlásil za VIP klienty, tak se uklidnili. A tak nám byla nabídnuta dovolená, z níž nás přecházel zrak, přičemž naše účty hodně zchudly. Panu Metráčkovi to bylo v tu chvíli poněkud jedno, protože byl lehce otřesený a já jsem byl ochoten za vysněnou dovolenou zaplatit i velkou sumu. Mojí jedinou starostí bylo, aby cestovní kancelář nezkrachovala. A tak jsem každou hodinu k ní chodil a zjišťoval, jestli funguje. To už se však blížil čas odletu za hranice mé vlasti. A jak jsem podle fotografií z prospektu doufal, tak mne čekaly prosluněné pláže a azurově modré moře. Jenže jsem vůbec neměl tušení, co mne všechno na téhle dovolené čeká.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI