Návštěvy u umírajících pacientů mne vždy stojí mnoho sil. Bolest a utrpení zabalené do domácího prostředí. Skleslé oči manželek, manželů a dětí, dávno uschlé slzy, trpné očekávání. Přetvářka, utěšování, falešné úsměvy a ujišťování, že je ještě naděje. Naděje není, skončí se všechno, něco dříve a něco později. Člověk musí být jen trpělivý. Dnes došlo na tebe, Kristýnko. Už rok a půl tě tahám po všech možných vyšetřeních, obvolávám specialisty, burcuju chirurgy. Nutil jsem ti chemoterapii, přestože jsem věděl, jaké je to svinstvo. Nezabralo to. Můžu už jen sedět vedle tvé postele s tišící injekcí, víc nic.

Venku se pomalu stmívá a vzduch je plný napětí. Usnula jsi těsně po obědě. V poslední době prospíš většinu dne, ale sílu ti to nepřidává, spíše naopak. Hubneš a křehneš. Už ani sama nevstaneš. Tvé tělo, kdysi tak krásné, leží zničené na posteli. Chybí ti vlasy a kůži máš jako poprášenou bílým pudrem.

Mé místo je vedle postele ve starém křesílku. Stolní lampa, jediný zdroj světla, vrhá na stěny bizardní stíny. Sedím bez hnutí a dívám se na tebe. Jsi tak bezmocná a zranitelná. Mohl bych tě chytit za ruku. Jsi mi nejblíže za všechny ty roky, dělí nás jen pár centimetrů, stačí jediný pohyb... Ale neudělám to. Vím, že kdybych vzal tvou ruku do své, padla by poslední zábrana, kterou v sobě nosím. Podržet ruku, to by mi nestačilo, začal bych ji líbat a nejen ji. Líbal bych tě na tvář a na čelo a na ústa a svými polibky bych chtěl setřít ty poslední zbytky krásy, které ti ještě zbývají v zmučeném obličeji.

Spíš tak klidně. Okoralé rty máš pootevřené a lehce se ti chvějí. Jako by se ti občas protáhly a vykouzlily úsměv. Umělas se tak nádherně smát. Při jediném úsměvu jsi ukázala všechny zuby bílé jako alabastr. Tvůj smích na mne působil tak mocně, že se mi podlamovala kolena a srdce tlouklo.

Už odmalička jsme soutěžili o tvou přízeň nejrůznějšími činy. Tehdy jsem to pěkně odnesl, pamatuješ si to? Chtěl jsem ti po škole natrhat třešně. V tom hlídaném sadu u cesty, tam bývaly nejsladší. Házel jsem si je za tričko a vůbec si nevšiml, že se blíží starý hlídač. Začal mne honit po sadu a při tom mlátit sukovitou hůlkou. Tenkrát mne hlídač dohonil a ošklivě zbil. Domů jsem se doplazil pomalu po čtyřech. Maminka na mě křičela a u toho mne objímala a její slzy kanuly na mou pocuchanou hlavu. Nikomu jsem neřekl, kdo mi to udělal, nikomu. Druhého dne ses na mne ve škole ani nepodívala, jako bych pro tebe nepodstoupil absolutně nic. Byl jsem pro tebe vzduch, jen mlžná stěna před tvým idolem, Petrem Majerem. Třídní bavič a rváč, který se nebál učitelek a učitelů. Za svou drzost nejednou trpěl a čím víc byl mlácen, tím víc jsi ho ty a tvé spolužačky zbožňovaly. Kolikrát jsem měl chuť rozbít mu tu jeho pěknou tvářičku, vyrvat rozcuchané vlasy, které byly vždy o něco delší, než se slušelo. Chtěl jsem se pomstít za celý svět a hlavně za nás, nepěkné kluky, kterým je souzeno zůstávat v opomnění. Nikdy jsem to neudělal. Bál jsem se. Byl jsem příliš slabý a Petr by mě možná i zabil.

Za deset let jsi s ním měla svatbu. Na pozvánce bylo i mé jméno, ale já to odmítl. Měl jsem dobrý důvod. V předvečer toho šťastného dne jsem se tak opil, že si z následujícího nepamatuji nic. Ta rána dosud nesrostla. A kde je tvůj manžel teď? Vymetá hospody a šoustá s každou, která si ho pustí k tělu. Děti jste neměli, ale vím, že bys je moc chtěla.

Dech se ti trochu krátí. Začínáš se probouzet, dusíš se, kašleš. Otírám ti z úst krvavé sliny. Je to tady, smrt si přišla vybrat svou daň. Lapáš po dechu, ale opojný vzduch do sebe nevtáhneš. Zmítáš rukama. Zvedám tě a podkládám ti pod záda polštář. Klidníš se a dýcháš opět zhluboka, oči dokořán otevřené. Snažíš se vykouzlit úsměv. Jeden z tvých posledních. Ruka ti spadla z postele a visí bezvládně k zemi. Beru ji a chci ji vrátit na pokrývku. Nedovolila jsi to. Sevřela jsi prsty přímo nelidskou silou kolem mých. Dívám se ti přímo do očí a vidím v nich chvět se dvě slzy. Šeptám ti, že tě držím a nepustím. Opět ses usmála a namáhavě zasípáš: „Díky.“ Naklonil jsem se nad postel a políbil tě na čelo. V tom okamžiku se ti z úst vydral téměř neslyšitelný vzdech. Tvůj poslední vzdech, Kristýnko. Sevření povolilo, oči znehybněly. Zatlačil jsem je a ruce složil na prsou. I teď stále vypadáš krásně. Čas smrti 5:35. Úmrtní list napíšu až později. Sbohem, Kristýnko.