Vešel jsem do pokoje a hned jsem poznal, že jsem ubytovaný někde jinde a omylem mých nohou se nacházím o patro blíž k nebi. Už jsem se ve dveřích otáčel, když mnou projel smrtelný děs. Ta, kterou zahlédly rozšířené zorničky, bezmase promluvila.

 

            „Hej, ty tam, ty mě vidíš?“

 

            Obrátila se ke mně postava – spíš jen tvrdé zbytky postavy – a bezretně se usmála.

 

            „Ty mě opravdu vidíš! Tak pojď blíž!“

 

            Podlomila se mi kolena.

 

            „Ne, ne, ne já ještě nechci, ne, ne nech mě tady, ještě den, ještě měsíc…“

 

            „Nejanči! Já nejdu pro tebe. Pojď blíž, pokecáme si. Já už si tak dávno nepovídala…

I když vyslechla jsem si hodně, to jó. Lidi, co mají na kahánku, ty semelou kde co, ale nejde si s nimi povídat, i kdyby mě slyšeli. Tak pojď blíž. Už se neboj.“

 

            Chtělo se mi utíkat, ale ta zvědavost, ta chuť poslouchat slova smrti… Co všechno asi ví? Mohl bych se dozvědět odpovědi - odpovědi na velké, věčné otázky člověka - lidstva. Odpovědi o bohu a prachu. Odpovědi na to, co opravdu je a co je jen sen, nebo mlha ze strachu.

            A tak v odpovědi na pobídku - srdce udělalo několik kroků k smrti vstříc, zatímco rozum velel stát.

            „A pročpak tady jste, slečno? Jestli se smím ptát?“

 

            „Heleď, zůstanem u tykání, jo. Určitě se nevidíme naposled, tak ať se příště nezdržujem.“

            No ták, nezlob se, já nemám ráda, když mi práce vázne.

            Proč jsem zde? Na světě, nebo na tomhle na místě? No přece únava materiálu, člověče, a na místě? Podívej, vidíš ten pár na posteli? Chlapec je rapl a ona se s ním právě rozešla. A koukni támhle, vidíš, co vyčuhuje z pod polštáře?“

 

            „Nevím? Snad čepel?“

 

            „Jo! A od pořádnýho kuchyňskýho. To děvče se bojí a tak já čekám, jestli vůbec a kterýho. Možná oba za jednu cestu a to by bylo fajn, ať se nemusím courat vzhůru dolu. Je otrava vracet se pro otrávenou nebo oběšence.“

 

            „Ty děvče zubatý, kdy jsi měla nejvíc práce na jednom místě?“, začínám výzvědnou misi se smrtí.

 

            „V poslední době, hm - Hirošima, říká ti něco? Panečku to byl fofr! A jak jsem na sebe pyšná. Jsem ale holka šikovná. Navíc Hirošima nebyla žádná zakázka, na který nezáleží, to ti teda povím! Takový Pompeje se daly odfláknout a nic by se nestalo, ale Hirošima a Nagasaki?

            Já tehdá dobře věděla, že si musím pospíšit a ty, co já nestihla, jsem si alespoň nasekla, aby se vědělo, že už jsou moji. Jo, kdyby se dílo nezdařilo, musela bych později ještě mnoho, mnohokrát víc hlaviček podetnout.“

 

            „Je tedy pravda, že válka o Japonsko by znamenala hrůzu.“

 

            „Kdeže! Dva tři miliony do roka žádná dřina, ale třetí světová? Holenku, to by bylo…

Jenže když se mocní potentáti podívali na moji práci v Hirošimě, na mé skvostné dílo, hned je přešla chuť válčit. Jó, někdy se kvalitní práce vyplatí, to přece znáte i vy, lidi?“

 

            „Hm, známe, známe, třeba s plevelem. Já nerad… Á, děvče, máš svou práci ráda? Baví kosit lidi?“

 

            „No jak kdy. Nikoho nenadchne dril a rutina. Takový starý ležák na posteli je nuda k smrti. Když je staroch sám, nikdo jej nemá rád a on už pro nic nežije, tak to ještě jde. Staroch všechno hned zabalí a je. ‚Šmik!‘ Hotovo.

            Jenže když kolem postele sedí lidi a drží se za ruce, ach jo. Kdybys viděl, jak umírající dokáže smlouvat a handrkovat, zarputile se držet pelesti a drze odmlouvat. Příšerná práce! Nudná rutina a ještě zdlouhavá.

            Zato poprava osobnosti, nějakého bohatce, někde na náměstí. Paráda! To je jiná. Hned mám svoje řemeslo moc ráda.

            Na popravu přijde dav lidí, vystrojený ve svátečním, jen aby se podíval na mou práci. Kdo by neměl rád zájem a uznání? A hudba, kejklíři kolem, vůně pečeně, všude je radost a veselo. Přitom není nic snadnějšího, než pracovat na popravišti.

            Hodně ráda vzpomínám na Annu Boleynovou. Panečku, to tenkrát bylo slávy. Žádná sprostá sekera, ale meč a hrdá panička šla vzpřímeně a usmála se na mne. A než majestát sklonila, rozhlédla se po svých poddaných a když položila drobnou hlavinku na špalek, tak svým šestým prstem rozhrnula vlasy, tou svou šestou zvláštností, kterou Jindřich tolik obdivoval, aby se časem vladaři nevídaně hnusil. Šestý prst obnažil dlouhou štíhlou šíji, hrdlo radost utnout. A lid byl nadšený, že i královna je kratší, panečku, ten šťastně jásal a radoval se.

            Moc krásný rozvod. Jo za Jindřicha VIII. jsem si užila. Hirošima i Boleynka fajn práce. Kdybych dostávala pořád náročný, nebo jen zakázky s uznáním, povídám smrtce by se dobře žilo.“

 

            „Máš managera? Impresária? Kouče? Boha?“

 

            „Nestarám se, kdo rozkazuje. Přijde zakázka, nedívám se nalevo, napravo a jdu. Spadni která spadni.

            Uznej sám, kam bych přišla, kdybych se ptala? Ještě bych došla k názorům, nebo lítosti a mohla bych já pak vůbec pracovat v oboru? Ne, ne. Prostě udělám a hotovo.“

 

            „A co Ježíš?“

 

            „Nic moc. Sice trochu zmatků, ale v době Římanů častá rutina. Hřeby do dlaní den co den, několikrát i v malým městě.“

 

            „Nezdrhnul ti nakonec?“

 

            „Ty nedáš pokoj, co? Moc bys chtěl vědět, že? Přiznám se, ani nevím jistě. Ale možná…

            Po zkušenostech, jaké mám s lidmi a s vědomostmi z jejich smrtelných zpovědí, vždycky se ptám, komu co slouží. A zde mohlo zmizení posloužit jistým způsobem kde komu. Pilátovi proti Židům, Herodovi proti Římanům, Marii, která tak chtěla dát synovi posmrtný klid, případnému Bohu, jenž oživil svého syna, učedníkům, aby si zachovali kšefty a dalším a dalším.

            Podle reakce na Kristovo zmizení je mým prvním podezřelým nevěřící Tomáš! Jaká je však skutečnost? Nevím. Víc ti nemůžu sloužit.“

 

            „Hm“ vrčel jsem zklamaný

            „Já už půjdu, hubeňoure…“ Plácal jsem dívku přátelsky po lopatce.

 

            „Počkej, alespoň než se mladí rozhoupou. Ještě chvíli se ptej, ptej se na mě a na mou práci. Já se moc ráda pochlubím, co všechno svedu. A vůbec, kdy se mi příště poštěstí, aby mě čiloučký živáček viděl a slyšel? Nezlob mě, nebo tě udržím svou vůlí!“

 

            Nechal jsem se přesvědčit ve své dobrotě a zůstal. Už jsem se nebál, já cítil, že mě má ráda a že mi to děvče kostnatý až do smrti neublíží.

 

            „Naposledy mě slyšel nějaký Exupéry, znáš? Potkali jsme se uprostřed pouště, opravoval letadlo a já tam čekala, seděla na zasypané studni a on nevěděl, jen se rýpal v motoru a nadával, až si skopnul palec a jak kolem poskakoval, tak mě najednou uviděl.

            Hezky se s ním povídalo, i když blouznil žízní. Viděl mě jako prince, zjevovaly se mu lišky, hadi a zahrady s růžemi. Měl ale pán fantazii. Moc hezkou knížku o našem setkání napsal. Trošku - jen trošku mě mrzelo, když jsem za pár dní dostala kšeft. ‚Žbluňkl!‘ Šel za svou růží a Malým princem, jak věřil.“

 

            „Chlubit se chceš?“ znovu mě přepadla touha hledal další odpovědi. „Kterýho díla si nejvíc vážíš?“

 

            „Na největší a opravdu mistrovský kousek je teprve nachystáno. Byl jednou už blízko, brousky za opaskem jsem nesla, kosa zakalená a pekelníky vyklepaná v ostrost apokalypsy, jenže ten brunátný alkoholik přikázal lodě otočit. Nějaký Chruščov, Nikita Chruščov. Nebýt jeho, tak si zde nepovídáme a já jsem za vodou a na Havaji mám složený kosti.“

 

            „To se snad pleteš, děvče! Krizi ustál a válce zabránil tehdy Kennedy!“

 

            „Amerika v čele s Kennedym a Sověti vedeni Kennedym, holenku, kosa by mi lítala, hlavy padaly a celý týden bych se nezastavila, dokud by nebylo sklizeno. Ani zrno nazmar, já jsem holka pečlivá. 

            A ty říkáš Kennedy?!

            Kdo zahájil blokádu svobodné země v mezinárodních vodách? Kdo měl rozum a ustoupil? Kdo měl jaderné rakety za humny a kdo měl právo na rovnovážnou odvetu?

            To jste celí vy, vy lidi. Raději budete slávu provolávat mladému krásnému floutkovi, než starému ošklivému strýci, a přitom floutek… Á, darmo k vám lidem mluvit!

            Tenkrát být Sověti bez Chruščova, tak dnes mám vrchol kariéry už za sebou a to by byla škoda!

            Víš, já ještě profesně rostu!“

 

            Pohlédnul jsem smrti do její hloubky, do hloubi, co zůstala po očích

 

            „Můj potenciál ještě nabývá a životní dílo mě stále teprve čeká. Jen mne mrzí, že už pak nebude nikoho, kdo by jej ocenil a s úctou na Smrtku a její výkon pohleděl.“

 

 

 

 

 

            Vyprávění přerušil náhlý hluk. Chlapec skočil k dívce a s vycenil zuby - křičel. Dívka nahmátla nůž a vzlykla „Prosím, neubliž mi“, kluk se zastyděl, odtáhnul se. Děvče nůž pustilo.

 

 

 

            Smrt unuděně vzdychla.

            „To mě ale svrbí ruce. Tak mladí, co bude!“

            Mladí, co bude?“

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            Překotně utnutý konec…