Strýc Horálek seděl za dubovým stolem a smáčel vetchý pytlík v horké
vodě. Když jej několikrát energicky vymáchal a byl spokojený, vytáhl
váček z vody, vytáhl pytlíček dokonale scvrklý louhováním a položil jej
na víčko sklenice, plné medu. Po thé zvednul panenky očí a když mě jeho
vždy dobře naložená tvář uviděla, vycenil zuby do upřímného úsměvu a já
věděl, jak moc mě rád vidí.
„Zase tě tvá milovaná zmlátila, Tondo?“, zeptal se a přidal k slovům další úsměv, můj dobrácký strýc Horálek.
„Pravda, strýcu, zasejc, a jak! Ani vám nevím, za co? Zrovinka jsem
umýval nádobí a v tom Miluška přišla z koupelny a vyšila mi takovou
baňu, až mi hlava klepla o kredenc. Pokračování v nářezu přišlo hnedle,
co mne dohonila a další rány jsem schytal v ušáku, schoulený, jako
embryo, jako děcko skrčený do kozelce, lokty a holeně vytrčené proti
kostnatým dlaním mé zlaté Milušky. Podívejte, strýcu, jaké mám
modračiská.“
Usměvavá očka přítele si ze zájmem prohlédla zčernalé skvrny a pak se
zadívala vzhůru, až ke stropu, do míst, kde nejedna hladová moucha
zůstala chycená na lep, zůstala za živa pohřbená v masovém hrobě.
Strýcova šedivá očka rozkošně přeskakovala z jedné mrtvolky na druhou a
já věděl, že přijde vyprávění, aby mě můj starý přítel v těžkém údělu
podpořil, radu mi udělil, a že v těch mrtvolkách hledá inspiraci.
„Takovýho facana, co já dostal, strýcu“, povídám, abych jej popohnal.
„A včíl mě napadá, jestli já blbec nenechal na záchodě zvednutý prkýnko.
No jó, to pak jó, já si ji zasloužil!“
„Na prkýnku od záchodu prdelačky záleží, Tondo! Ženskou si nesmíš
nechat přerůst přes biceps. Chlap když má víc, nemusí být tyran, ale
ženská, Tondo, ženská jak má možnost, tak chlapa zničí a ještě bude
ječet na rynku, jaký ona je chudák a co má doma za hovado. Víš, abys
ženu zkrotil, musíš být v sobě neustále přesvědčený, že se klidně zítra
sbalíš a že už tě Miluška nikdy neuvidí. Nemusíš, ba nesmíš jí to
vykvokat, ale vony ty baby to vycejtěj a jsou hnedle krotký a něžný, jak
ochočená krysa. A ty, Tondo, ještě si neustále mysli na nějakou tu
radost, když ženská vidí, že má chlap veselou mysl, pak je celá nesvá a
pro jistotu si nic nedovolí. Nic ženskou nezarazí v rozmachu víc, než
mužova spokojenost.
Stejně tak bylo se mnou, když jsem před lety bejval u nějaký Bětky
v Dedvarech. Víš to, že Dedvary nejsou žádný nevýznamný město? Už tehdá
před lety měly Dedvary svý tři vrahy a město se třemi vrahy není žádný
zapadákov, tři městští vrazi mají svůj zvuk a já k takovýmu městu
pojímal úctu. A jak já měl tu úctu, tak se mi zrovna nikam nechtělo a
abych spával v prachových peřinách, zanechával jsem ve falešné naději tu
slečnu Bětku. Já sice věděl, že s prvním sněhem odtáhnu na jih jako
tažní ptáci, přesto jsem každéj den na dvoře štípal dříví, aby bylo čím
topit, až budou mrazy a Bětka byla ráda, že u ní zůstanu do jara, když
štípu to dříví, ale cejtila ten můj neklid tažnejch ptáků a z obav byla
jak mílius. A mě šla práce od ruky, poněváč jsem se bavil představou, že
až jednoho rána Bětka vstane a mě vedle sebe nenajde, bude tuze
zklamaná. A tak mi k té práci nosila sladký limonády a palačinky, já
jsem na sladký a ona mě chtěla potěšit za to dříví na zimu, celá
v naději, že až se vrátí na komín čápi, já budu pořád zachumlaný u ní
v postýlce. A tak si všechno chtěla pojistit a každý večer si přede mnou
klekla a prosila mě svým vystrčeným zadkem, prosila tolik přesvědčivě,
až mě nejednou málem ukecala. Tondo, to byl ale gigantický kolos, co mě
přesvědčoval. Hnedle jsem byl jak obrovský chlapák, když jsem ovládal
tolik masy, která mi říkala pane. Cítil jsem sílu chlápka v buldozeru a
připadalo mi, že obcuju s tankem Sherman. Rozumíš mi, Tondo?“
Podíval jsem se na strýcova stehna připomínající násady od pometla a upřímně jsem pokýval hlavou.
„Rozumím vám, strýcu.“
„Tondo, já se cejtil tak chlapsky za tou vystrčenou zadnicí, že sem
bušil co chvíla, ale jak měla pedóny obrovský, myslím jsem v ni vůbec
nedosáhnul, ale mi to bylo jedno, kde jsem, vona Bětka byla hebká úplně
všude. A Bětka byla šťastná, jak ji pořád chcu a raději mi nic neříkala,
abych se neurazil, jak jsem pindíkem malej, ale mě to dělalo potěšení,
jak se vobětuje a její vlastní tělesný požitek k ní ani na čtvrt metru
nedojde. Ta si vůbec neužila, holka.“
Najednou Horálkův slovní tok přerušil zvyšující se kmitočet blanitých
křídel. Strýc se spokojeně usmál a zálibně hleděl, jak se každým pokusem
o vyproštění nebohá masařka boří do lepící hmoty a jeho oči zajiskřily,
když už se nedokázala ani hnout a započala dlouhou cestu k udušení.
„Musíš se dívat na svět pozitivně, Tondo. Kdybych si tenkrát nenašel
nějakou tu radost, pak by mě Bětka jistě zničila, ale já si našel.
To bylo tak.
Víš, jak já tehdy štípal dříví a Bětka nosila furt sladký limonády,
nechtělo se mi běhat až domů a chodil jsem na dvorku na jedno místo.
Zanedlouho navštěvovaný plac zdobila stálá loužička a smrdělo to k
sousedům na deset metrů. Když si tak jednou ulevuju a přidávám k moři
čuránků další podíl, vidím včelu, jak mi ty chcanky saje. Druhej den
jsem napočítal tři medonosky a úplně jsem uviděl jejich nadšení, viděl
jsem je v úlu vrtět pruhovanými zadky, aby tak dalším včelkám ukázaly
směr, kde najdou ty moje úžasný chcany. Postupem dnů jsem se víc a víc
těšil, až zase půjdu s vodou a počítal jsem rekordy sajícího roje a
těšilo mě pomyšlení, jak si lidi mažou med na chleba.“
V tom strýc odšrouboval ze sklenice víčko a do čaje vmíchal obrovskou lžíci medu.
„Víš, ta představa, jak lidi nevědí, že si pochutnávají na mý moči, mi
byla tolik naplňující a povznášející, no prostě nádhera. Jenže všechno
bylo za nedlouho uťato, sekyra se svezla po špalku a zůstala mi
zaklíněná pod kolenem. Ty vole, ta bolest a krve jako z býčka a Bětka
plakala, když mě pod majákem odváželi a pak ve špitále byla furt
nakvartýrovaná a každej den až do noci sekýrovala sestřičky, až ji
začaly smrtelně nenávidět , tak moc ty sestry komandovala, ta moje
prdelatá Bětka. Jenže pod kolenem mi pořád zela díra jako, jako, no,
jako Věstonická Venuše a nechtěla se vůbec hojit. Vony ty včely nelítaly
se jenom napít, ale i na cukr a já měl v moči třtiny nadbytek, kam se
hrabe Fidelova Kuba.
Když mě jednoho dne propustily na naléhání mojí pečovatelky, už se
protivné Bětky chtěly zbavit a já šel do domácího ošetření, musel jsem
furt ležel v pelechu a díra pod kolenem mokvala, a já jsem propadal
trudomyslnosti, já neščastník začínal být na Bětce závislý. Moje naděje
na únik mi zmizely v nenávratnu a slova Bětky mezi péčí už kousala až
běda, běda mužům. Už si byla jistá, holka jedna!
Jenže jednou mi donesla do čaje med, ten prý si občas můžu dovolit
místo cukru a jak já viděl, že přidala do čaje lžičku medu, tak to byl
se závislosti okamžitě konec! To neměla dělat, Tondo! Já si hnedle
představil chlápka, jak močí a včely chlemtají ty borcovy chcánky.
Představoval jsem si, jak se baví pomyšlením, že lidi pak všechno vypijí
v čaji. Musel jsem se usmívat, když mi Bětka dopřála druhou lžičku a já
měl radost z chlápka, který se baví a ještě neví, co ho čeká za svízel,
páč neví, že má cukrovku. A od té chvíle se mi vrátila radost ze života
a Bětka mě zase přemlouvala vystrčeným zadkem, jenže já už se
uzdravoval a věděl, že mi nohy zůstanou a na jaře odejdu do světa.
Vidíš, Tondo, musíš si najít svou drobnou radost, třeba v chlápkovi,
který ještě neví, že je nemocný.“
Horálek dovyprávěl a pohnal koutky úst k ušním lalůčkům, když se
zadíval na sklenici s medem. Pan Horálek je prostě bodrý muž.
„Už musím, strýcu, jít, abych nedostal moc nabito“, řekl jsem a zvednul
dvě stě centimetrů výšky a sto dvacet kilogramů svalové hmoty.
„Víš, strýcu, moje zlatá Miluška je kolibřík, ale ten forhand, až se mi hlava zvrátí, div obratle nevyskočí.“
Vstávám a odcházím dnes bez chmurů, tentokrát se budu dlouho usmívat a
promítat si příběh strýce Horálka a moje žena bude zuřit se svojí
sžíravostí, proč se tolik culím, když mi ubalila pěstí a třeba najednou
bude tůze ne svá, až pro jistotu s bitím přestane.
„Sbohem, strýcu“, loučím se na prahu pokojíku a vyprovází mě spokojený
úsměv. Strýc dobře ví, co mě s Miluškou dnes večer potká a když si
přidal do čaje další lžíci medu, poživačně na mě mrknul. |
1
2
slunečnice 
fungus2 
josefk 