Stručný životopis Jana Vlasáka

Autor dopisů z exilu se narodil, nikoliv vlastní vinou, počátkem 20. století v rakousko-uherské říši na území budoucích československých republik a žije celkem bez zájmu a proti svému přesvědčení až dosud. Své školní vzdělání počal obecnou školou, kterou navštěvoval velmi rád, neboť se šíleně zamiloval do své učitelky. Nenašel podobný kýžený objekt na školách vyšších, počal však později školní škamny nenávidět, ale díky své paradoxní povaze zůstal jim věren až do odchodu do exilu. Po časném vzplanutí lásky k učitelce, kterému předcházel neuvědomělý poměr s vychovatelkou, kyprou Němkyní, dospěl k dalšímu mezníku svého života, a to ve věku desíti let, kdy jeho jedinou tužbou byla signalizační baterka s bílým, červeným a zeleným světlem. Poznav tak zavčas na vlastní kůži hloupost lidského života, měl ještě dosti času a sil se z ní vymaniti, a proto již svou pubertu prožil v oproštění od lidí i věcí. Do života vstoupil jako samotář, nevěřící v Boha, ani ve vědu, ba ani v to, že 13 je nešťastné číslo. Z důvodů čistě technických obklopoval se společností, složenou převážně ze ztracených existencí, kavárenských kumpánů, majících mnohem více zlého vtipu než peněz na pití, a ježto nenacházel ani absolutního zla, ani absolutního dobra, přijal život prostě jako podívanou. Snaží se protlouci světem jako nezúčastněný divák, který má právo hvízdat, kdykoliv se mu hra nelíbí, a který je spokojen vědomím, že může opustit toto pozemské divadlo, kdykoliv uzná za vhodné. Nemá ambic, ale není také schopen obdivu a je zcela prost veškerého vznětu a pathosu, neběží-li snad právě o ženské vnady. Ale i v tomto ohledu nabývá brzy jeho intelekt rovnováhy a vlády nad duchem i tělem, neboť autor je už dosti stár, aby věděl, že po každé lásce zbývá jen smutek a že se ženami, právě tak jako s kýmkoliv z lidí vůbec, nelze dlouho s uspokojením obcovati.

http://www.phil.muni.cz/fil/scf/brouk.html