Jdu křivolakou uličkou pošmourný podzim zalézá mi pod kabát v kapse kaštan hladký a kulatý a v břiše kručí hlad Náhle stojím přede dveřmi, beru za kliku kroucenou a, překračujíc ztrouchnivělý práh, ocitám se o sto let nazpátek Cedule z mosazi hlásá Starožitníkův krám Vešla jsem do jiného světa a milý, leč tajemný stařík mě zdraví: „Dobrý podvečer, ctihodná slečno!“ Pohlédnu naň a ustrnu úžasem Bělavý plnovous a starodávný šat sklíčko přes oko kadeře k ramenům a to nejhodnější podivu: na rameni havran mu stál. „Dobrý den,“ odpovím, leč co dál, netuším… Pánův zrak mě probodává a havranův jakbysmet Pohlédnu okolo a hřejivo se uvnitř mne rozlije ten kočár a porcelánová panenka!! houpací koník, hle! Tu stařičký medvídek… Vedle pak krabičky a truhličky z mahagonu; látky vzácné, orientálně vyšívané; prsteny a náhrdelníky zlatem a stříbrem prokvétané, drahými kameny posázené, čajové dózičky čínsky vzorované… v rohu stojí figurína oděná v šat renesanční… „Budete si přát?“ Táže se mne havran. Havran?! Tu procitám a stojím zase ve zešeřelé uličce Hledím v dvéře zteřelé, v okna rozbitá dnes už není zde ten krám, není už havran, ni jeho pán… já procitám z náhlého zasnění či byl to návrat zpět? Co já vím… |