tobě, má zpěněná krajino
rozvlněná krajino
němá řeči srdce
toho srdce, jenž v prachu cest
vysmýkané blátem
našich životů, v tichu
obřadů sebe-obětování... 

věru podivné kraje navštěvuješ !
věz tedy, že bláhově ač,
tobě své odkazuji příští dny :
to nezkrocené bytí, tobě
ty srdce mlčící, co stíny
kreslí na mámivé zdi
(ach, ty sladce milostná
křeči samotného pekla !) vždyť
než rozbřesk - co horšího nás podetne
jsme-li sami !

tak hořce sami
v křiku labutí
polekaných padající hvězdou
v pláči jezdců Apokalypsy
a svět, tak nemoudře zašlý
za mraky, ba i měsíc
nalit očekáváním, kdy
a do čí stopy vstoupíš
do jakých očí vtiskneš
svůj věčný erb
své nekonečno slaných lží

tak tobě, srdce mé
vyprávím