Když jsem se o programu Sibelius dočetl, mocně jsem po něm zatoužil. NoteWorthy Composer má přece jenom jistá omezení. Ne že bych chtěl publikovat symfonie, já nic takového samozřejmě nenapíšu, ale například zvuk "klavíru" v Composeru mě u prvorepublikových šlágrů natolik znechutil, že jej už téměř nepoužívám. Naproti tomu zprávy o Sibeliovi hovořily o instalovaném klavíru "k nerozeznání" od Steinwaye a houslí nerozeznatelných od Stradivárek. Asi to byla jen nabubřelá barnumská reklama, ale co bych nedal za kvalitu. Takovou bych snad na trampské písničky ani nepotřeboval, ale když je někde ke stažení kvalita, tak si ji stáhnu. Bylo to moje nejdelší stahování v životě – trvalo 48 hodin z jakéhosi ruského serveru, který mi našel program FilesTube.com Stáhl jsem tehdy 23-dílný archiv a popis instalace v ruštině.
      Program je samozřejmě celý v angličtině. Existují i španělské a německé verze, ale k těm německým jsem se nedostal a španělsky umím asi 10 slov. Sibelius má samozřejmě instalovanou Nápovědu. Je to soubor PDF, dlouhý 660 stran. To v žádném případě nemohu přeložit, i když mám svůj Translátor už nyní dost kvalitně nastaven na muziku a nastavení slovníku pravidelně archivuju.
      Nejtěžší byl subjektivně překlad části – Zadávání not. Já totiž o Sibeliovi nevěděl vůbec nic. Ovládání programu mi pořád dělá potíže, všechno je tam jinak než v Composeru a kvalitní klavírní part prostě nelze notu po notě opsat, protože v jedné osnově bývají až tři současně hrající melodie a tady se Sibelius ukázal tupější než Composer, ve kterém lze dvě melodie jednoduchým trikem do jedné osnovy vecpat. U Sibelia bych si musel pro každou melodii s odlišným rytmem nadefinovat zvláštní klavír, protože Sibelius vyžaduje, aby v akordu byly všechny noty stejně dlouhé. Takové omezení nemá ani Composer – ten pouze nesnáší, aby v akordu byla současně s notou pomlka. Živý klavírista nemá ani toto omezení, ten to prostě zahraje. Myslím však, že do ovládání Sibelia postupně proniknu, jak budu dál a dál překládat ten obludně tlustý manuál. Známí znalci angličtiny mi zatím nebyli nic platní, protože mají doma jen 15 let staré papírové slovníky, byť čtyřdílné.
      Zadávání hudby do Sibelia je asi třikrát zdlouhavější než do Composeru a na zvuk Vídeňského filharmonického orchestru jsem zatím stále ještě nenarazil. Možná v té mé verzi ani není.
      Zatím se mi podařilo důkladně znechutit sousedy bydlící za zdí, když jsem včera (ve dne) asi čtyřicetkrát přehrával Valčík na rozloučenou, protože jsem ladil harmonii podle akordových značek. Mám sice i úplnou klavírní verzi, ale právě tahle verze má dvě současně znějící melodie v basu. To bych si musel v Sibeliovi nadefinovat dva klavíry (tedy ne, že by to nešlo), ale podle akordových značek jsem tuhle věc léta hrával na varhanách, tak jsem značky (převedené do not) přenesl i do Sibelia, ale díky obzvlášť hlučnému protestu sousedů (mocným bušením na zeď) zůstalo dílo zkázy nedokončeno.
      Dnes ráno kolem čtvrté jsem do Sibelia začal vkládat prvorepublikový hit Kolem nás hvězdy planou, který kdysi zpíval i sám velký R.A.Dvorský. Hudbu složil Jiří Traxler a to byl velmi dobrý klavírista, takže jsem v jeho partu očekával různé finesy (třeba dva současně hrané rytmy), které se mi do jedné osnovy nevejdou. Nejdřív jsem si pro ty finesy nadefinoval saxofon a psaly finesy do něj, ale brzy mě to přestalo bavit a tak jsem fenomenální Traxlerovu melodii drze zharmonizoval metodou tří akordů. I tak jsem musel často odbíhat k varhanám, protože Traxlerův hit má tři béčka a tato tónina není zrovna můj šálek čaje, mám raději stupnice s křížky. Pokud nejsou rovnou čtyři, jak měl ve zvyku Wabi Ryvola.