Sobotní probuzení bylo hodně drsné. Byla jedna hodina ráno. Chvěl jsem se zimnicí a nepotlačitelným třesem. „To je po Effectinu,“ říkám si, podrobně poučen z webových stránek Státního úřadu pro kontrolu léčiv, ale zimnice nepolevila, ani když jsem měl půl hodiny nastavené topení na maximum.
      „Přece jen to bude asi horečka,“ povídám si. Horečku nemám vůbec rád a reagoval jsem na ni obvyklým způsobem: spolkl jsem dvě tablety Paralenu a pak jsem se teprve sháněl po nějakém teploměru. Mám doma dva. Ten po tetě ukazoval pořád 42 stupňů, tak jsem jej raději odložil a sáhl po tom druhém, po rodičích. Byla na něm teplota něco přes 36 stupňů. Strčil jsem si ho tedy pod paži a osm minut poctivě měřil. Ukázal 37,5 stupňů. Přetrvávající zimnice tomu však neodpovídala. Chvíli jsem váhal a pak se začal balit, jakože do Bohnic. Zimnici jsem pořád přisuzoval spíše Effectinu. Cítil jsem se aspoň na 39 stupňů, a proto jsem si zavolal sanitku, ať už mě odvezou kamkoliv. Odvezli mě však na Třetí internu Všeobecné fakultní nemocnice. Tam už to důvěrně znám, zejména tamější příšerně tvrdé dubové židle (světlý dub). Naštěstí jsem šel brzy do ordinace. Tam mi natočili EKG a napíchli žílu. Povedlo se jim to hned napodruhé. Dožadoval jsem se navíc změření glykémie, kteréžto vyšetření mi obvodní doktorka trvale odpírala, že to má ještě půl roku čas. Mýlila se – v nemocnici mi naměřili glykémii 9.7, což odpovídá cukrovce. Doktorka v nemocnici však mínila, že mi jinak téměř nic není, nanejvýš mám virózu, kterých jsem už měl bezpočet. Pak mě vyhnali na studenou chodbu s těmi jejich tvrdými židlemi a informovali mě, že pokud chci čekat na sanitku, můžu tam ztvrdnout třeba tři hodiny. Ve studené čekárně na středověkých židlích vhodných leda tak k mučení.
      Rozhodl jsem se, že si zavolám taxíka. Bylo 5 hodin ráno, metro sice už jezdilo, ale já neměl ani tu nejmenší náladu na lidi v něm. Navíc to na obou stranách bylo hodně daleko na stanici a já měl tři tašky – byl jsem přece připraven spíše na Bohnice, kde si mě vždycky „ochotně“ ponechají, když mě tam sanitka náhodou přiveze.
      Takže taxík. Vytočil jsem na mobilu 14 0 14 a dispečerka mě oslovila jménem. Já už tuhle taxikářskou firmu znám, jezdím s nimi pravidelně z Bohnic. A oni znají mě, protože mají nějaký chytrý systém identifikace zákazníků podle telefonních čísel. Potvrdil jsem jméno a začal vyjednávání s dispečerkou:
      „Potřebuji odvézt domů z Všeobecné fakultní nemocnice, adresa U nemocnice 1, třetí interna. Taxík musí vjet dovnitř, abych nemusel čekat s taškami na mraze.“
      Že pro mě musí taxík přijet až k pavilonu, na to jsem si navykl v Bohnicích, protože tam jsou vzdálenosti značné a počet zavazadel také. Navíc v Bohnicích taxikář vždycky k pavilonu trefil (ve dne). Ne tak ve Všeobecné fakultní nemocnici v pět ráno. Vyběhla vrátná, mávala na něj, křičela, že taxík zabloudil, že vjel dovnitř nesprávným vjezdem a přes ten plot se nedostane. Ukazovala mu, kudy to má objet. Ty vjezdy jsou tam mimochodem čtyři a vyznají se v nich jedině řidiči sanitek. Jen jeden z vjezdů však vede ke třetí interně.
      Taxík konečně zaparkoval před správným pavilonem. Nanosil jsem dovnitř všechna zavazadla a vyrazili jsme velice hbitě ku Pankráci. Tolik křižovatek projetých na červenou jsem ještě nezažil. Naštěstí byla Praha po páté hodině ještě skoro prázdná. Raději jsem zaplatil 150 Kč za taxíka než se vléci se třemi kabelami mrazivou ranní Prahou. Ještě jsem se ho zeptal, cože to má za děsné žihadlo.
      „Obyčejnou Škodovku,“ odpověděl.
      „Obyčejná Škodovka je u mě Fabia a ta to není, tu poznám. Že by Octavia?“
      Souhlasil. Byla to Octavia a jezdí opravdu pěkně živě, zvláště když je člověk na silnici skoro sám.