Už několik let ke mně chodí Květa. Jsem s ní spokojen až na to, že odmítá chodit nakupovat do Arkád Pankrác. Chodí sveřepě pořád do Billy na Budějovické. Prý je tam zvyklá, ví kde je co umístěno a nenakupuje tam jen pro mě. Párkrát mi však odtamtud přinesla jogurty, které rozhodně nebyly čerstvé, ale ani to s ní nepohnulo. Vymlouvala se, že podle data na víčku ty jogurty ještě prošlé nejsou. Já oponoval, že na obalu je také uvedena doporučená skladovací teplota, jejíž dodržování nelze nijak ověřit. Proto jsem vyškrtl jogurty aus Billa z jídelníčku a přešel na ochucený tvaroh.
      Těsně před posledním nákupem před vánoci jsem jí večer volal, co asi budeme na vánoce nakupovat. Rozhovor o nákupu probíhá obvykle takto:
      „Copak byste chtěl zítra nakoupit?“, na což většinou odpovídám:
      „Prosil bych malou nápovědu.“ (Quick guide)
      Květa mi pak vyjmenovává různé položky, většinou zpaměti. Prostě mi činí nabídky. Já jen odpovídám Ano/Ne, popřípadě jaké množství (se té věci má koupit). V úterý před vánoci to však bylo jiné. Jakmile Květa zvedla telefon, poznal jsem jí na hlase, že je nějaká zvadlá, asi jako loňská růže:
      „Vám něco je, paní P.?“ ptám se.
      „Je. Mám chřipku s horečkou a ležím.“
      „Kdo tedy bude zítra nakupovat?“
      „Já. Mám obálky, peníze a klíče od bytů u sebe doma. Manžel mě bude vozit autem.“
      „Já nějak nevím,“ odpovídám. „Rozhodně se nechci nakazit chřipkou. Očkovaný nejsem a bohužel patřím do rizikové skupiny. Mám nemocné srdce.“
      „Tak budete chtít ten nákup nebo ne?“ ptala se Květa.
      „Nákup chtít budu, vypuknou přece vánoce, ale zkusím zajistit ten nákup jinak.“
      „Tak mi pak dejte vědět.“ řekla schlíple Květa.
      Nákup jsem si zajistil u svého asistenta, který ke mně také nesmí, když má cokoliv nakažlivého. Nakoupil mi, ale vrátil se naštvaný na lidi, protože v Arkádách Pankrác jich bylo mnohem víc než on považoval za únosné. Já se tam nedovážil nikdy.
      Na Štědrý den kolem poledne pak přišla Bára a přinesla mi slíbené domácí karbanátky s bramborovou kaší. V podstatě mě tím zachránila před jedním hladovým svátkem, protože ve středu před Štědrým dnem měl být dvojitý oběd (jakože také na 24.12.), ale věc se vymkla Pečovatelské službě z rukou a já dostal oběd sice výborný, ale jenom jednoduchý. Vedoucí pečovatelek Jana nad mou telefonickou stížností jen lomila rukama a ze zoufalství mi nabízela, že mně ona osobně udělá dodatečný nákup. Možná jsem to měl přijmout. Já ji totiž viděl v životě jen na pár minut, když za mnou před třemi lety přijela do Bohnic a přivezla mi tam peníze, o které jsem nežádal, které jsem vůbec nepotřeboval a které jsem proto ihned předal do úschovy staniční sestře Šárce s dlouhými blonďatými copy.
      Ale to jsem moc odbočil. Po svátcích se Květa rychle "uzdravila" a začala opět chodit nakupovat. Ne však dlouho. Přechozená chřipka se na ní dost projevovala, byla zase zvadlá jak lilie a dělala u mě doma jen věci, o které jsem ji výslovně požádal. Přitom kňourala, že ji bolí pod pravým žebrem. Zakrátko ochořela podruhé. Oznámila mi to, když jsem si chtěl objednat nákup.
      „Kdo tedy bude zítra nakupovat?“ ptám se znovu, úplně stejně jako před vánoci.
      „Já nevím, ale můžete to nadiktovat mně, já stejně musím do práce s neschopenkou.“
      Nákup jsem jí obvyklou metodou nadiktoval, ale nakoupila mi už Lída. Ta totiž nejčastěji zastupuje Květu. Nepříjemné bylo, že mně Lída nechtěla doma uklízet, což Květa obvykle dělá:
      „Já mám kromě vás ještě svoje vlastní klienty, kteří jsou na mě odkázaní.“
      Proti tomu jsem nic namítat nemohl. Proto se u mě od vánoc neuklízelo a každá návštěva, každá pečovatelka (včetně Lídy) přinesla na kopytech svých koní bláto a špínu zasněžených pražských chodníků. Jen Bára se mi na Štědrý den přezula do mých rezervních pantoflí bez bambulky...