Jídlonosiče jsou tři háčkem spojené nádoby, které používají pečovatelské služby na dopravu obědů ke svým klientům. Moje první jídlonosiče mi zakoupila pečovatelka Jitka v prodejně Borovička Elektro. Kupodivu tam tyhle věci prodávali. Jitka koupila rovnou dva, jeden za 260 Kč, aby bylo možné dodávat obědy prostou výměnou naplněných jídlonosičů za prázdné, mnou mezitím čistě umyté. Jak strašně jsem to později nenáviděl – tohle každodenní "mytí ešusů"!
      Nikdo si při nákupu jídlonosičů nevšiml, že jeden je vadný – "ešusy" z něho při jídlonošení tak trochu vypadávaly. Jitka tvrdila, že to moc nevadí. Já naopak tvrdil, že to vadí hodně, také proto, že jsem ty jídlonosiče zaplatil a měl na ně od Borovičky pokladní blok. Nedohodli jsme se. Jitka odmítla jet jídlonosič reklamovat. Vložil jsem vadný jídlonosič do batohu a jel k Borovičkovi do Krče na kole. Nacpané autobusy jsem nesnášel už tenkrát.
      U Borovičky mou reklamaci okamžitě uznali a nutili mi zpět peníze. Já naopak peníze odmítal a chtěl jsem dobrý jídlonosič. Nemohli sloužit, už je neměli. Nastalo vyjednávání:
      „Vidíte sami, že je vadný pouze háček na držadle. Až dostanete novou dodávku, vyměníme jenom ten háček. Já potřebuji mít doma oba jídlonosiče, protože už jsem si zaplatil obědy.“
      Nakonec jsme se dohodli, že mi napíšou dopis, až nové jídlonosiče dostanou. Já tenkrát ještě ani neměl telefon – za komunistů téměř nemělo smysl o něj bez známostí vůbec žádat. Ale i v roce 1991 si Telecom dával na čas. Ještě v roce 1996 jsem telefon neměl.
      Moje první jídlonosiče, byly z železného plechu, smaltované. Někteří zoufalci měli dokonce hliníkové, ale zkušení mi říkali: "raději poctivý smalt, než nezdravý hliník". Specialitou smaltovaných jídlonosičů bez jakékoliv tepelné izolace byly "mražené obědy". Ke zmražení dochází následujícím způsobem: obědy se rozvážejí z některého domova s pečovatelskou službou v odděleném nákladním prostoru kryté dodávky. Tam se v zimě moc netopí a tak se původně teplé obědy při dlouhé rozvážce mírně zmrazí. Mraženým obědům učinil rázný konec až slavný vstup ČR do Evropské unie. Smaltované a hliníkové jídlonosiče neodpovídaly normám EU a proto byly šmahem zakázány (obdobná "hromadná výměna nádobí" proběhla i v mých oblíbených Bohnicích). Místo původních nám Pečovatelská služba proti podpisu pronajala přepychové jídlonosiče z nerez oceli s tepelně-izolačním obalem. Ale to protivné "mytí ešusů", obtížné zejména při depresích, zůstalo. Do podzimu. Při pečlivé domácí kontrole měsíčního vyúčtování za poskytnuté pečovatelské služby jsem tehdy zjistil "přešvinutí účtu" o 40 Kč. Kdyby to bylo jen pro Květu (pečovatelku), tak bych nad tou částkou mávl rukou, ale Pečovatelským službám jsem ty peníze odpustit nemínil. Květa z toho vyúčtování totiž nevidí ani korunu, má fixní plat. Měsíční vyúčtování jsem tehdy reklamoval a odmítl ho zaplatit. Věci se ujala vedoucí pečovatelek a zjistila, že reklamovaných 40 Kč si naúčtovala obědářka – za každodenní mytí "ešusů". Nemusím je tedy umývat sám, mohu jí je předávat špinavé. Jenže já od té doby neměl deprese, takže "ešusy" poctivě, ale už zbytečně myju. Zatím.