Když jsem ještě jezdíval k Renatě do Jeseníku, musel jsem si vybírat rozmanitá spojení vlakem nebo kombinací vlak+autobus, které jsem vyzkoušel snad všechny. Jediné spojení, které jsem nikdy nezkusil, byl přímý autobus Praha – Jeseník, protože v něm nebyl záchod.
      Nejdobrodružnější cesta z Jeseníku do Prahy vedla vždycky přes Kouty nad Desnou, kde se přestupovalo z autobusu na vlak, který tam na úpatí hor končil. Od autobusové zastávky k malému venkovskému nádražíčku to bylo asi 10 minut pěšky a při odjezdu autobusu z Jeseníku ve 13.55 se vlak dal stihnout jen tak-tak. Jednou se mi stalo, že jsem to v zimě nestihl. Autobus jel přes známé Červenohorské Sedlo a na něm byly obtížné sněhové podmínky, kamiony ucpaly silnici a autobus nabral čtvrt hodiny zpoždění. Vlak už jsem stihnout nemohl, a proto jsem z autobusu v Koutech ani nevystoupil, jel jsem dál načerno. Přitom jsem se ptal lidí, kde se dá ještě přestoupit na ten zatracený vlak. Všichni mi radili, že nejlepší je jet tím autobusem až do Šumperka. Já si to nemyslel. V Šumperku taky není autobusové nádraží přímo proti vlakovému a navíc tam hrozily fronty u pokladen. V obcích v údolí Desné totiž zrovna končily ranní směny, autobus byl nabitý a fronty v Šumperku se daly stoprocentně čekat. Proto jsem z oken autobusu pozorně sledoval souběžnou železniční trať. Najednou jsme zastavili ve stanici. Nevěděl jsem, kde jsme, ale bylo to přímo před nějakým nádražím. Nezaměnitelné nádražní budovy na desenské trati vypadají totiž všechny stejně. Takže honem ven z autobusu! Vzdor tlačenici jsem se tvrdě prodral ke dveřím a za značných protestů spolujedoucích vylezl ven. A hned jsem spěchal na nádraží. Jak "můj" autobus doháněl zpoždění, podařilo se mu předjet i motorový courák. Stačil jsem si ještě koupit lísek a už přifrčela slavná desenská lokálka. Že se mi podařilo úspěšně přestoupit právě v Rapotíně, to jsem se dověděl až ze zakoupené jízdenky. Od té doby jsem každému doporučoval přestupovat z autobusu na vlak v Rapotíně.
      Tou lokálkou jsem pak jel do Zábřeha na Moravě, kde jsem opět přestoupil, ale nikoliv na rychlík (v tu hodinu žádný nejel), ale na další osobák. Ten mě dovezl do Pardubic, kde jsem zase přestoupil, tentokrát do rozhrkaného pantografu a ten mě dopravil do Prahy.