Bylo řádně a včas objednáno na čtvrtek. Měl jsem jet k Michaele na Karlák. To je moje psychiatrička. Po neblahých zkušenostech z nedávného minula jsem se chtěl přesvědčit, zda auto skutečně přijede. Volal jsem na všemožná čísla té naší slavné Pečovatelské služby a všude jsem dostával jedinou odpověď… vedoucí má dovolenou, zavolejte v pondělí.
      Mezitím přišla obědářka s ešusy a vzkazovala mi:
      „Auto pro vás přijede pozdějc, musíme rozvézt obědy a šeredně to klouže, dneska.“
      Tato informace byla zároveň dobrá i špatná. Nevěděl jsem, který řidič pro mě přijede. Jezdí ke mně dva. Jeden z nich ví, že špatně slyším, a rovnou mi klepe na okna. Druhý vždycky zvoní u hlavních dveří domu. Tohle by mohlo být velkým problémem. Obědářka mezitím s prázdnými ešusy odešla.
      Šlo mi čistě jen o to, aby řidič zaklepal na okna, ať už přijede kterýkoliv. Náš hlavní zvonek (z ulice) drnčí totiž tak slabě, že jsem jej už mnohokrát přeslechl. Nakonec jsem kvůli řidiči zavolal Květě. To je moje stálá pečovatelka. Květa mi povídala:
      „Kdo vám tohle poradil, já žádné číslo nemám, sedím teď v autě a taky rozvážíme obědy. Já se zeptám svýho řidiče...  má číslo jen na pana Macka, to je náš vedoucí autodopravy.“
      Volal jsem teda na mobil jmenovanému Mackovi. Ten se nejdřív vymlouval, že má přece dovolenou, ale pak chtěl pochopitelně vědět, který řidič pro mě přijede. To byl problém, jejich podpisy na účtenkách jsou naprosto nečitelné. Brýle nosí oba dva, jsou zhruba stejně staří, jeden je hubenější. Oba jezdí Citroenem Berlingo.
      Nakonec to ctěný pan Macek nějak vyřešil. Mezitím jsem stačil zavolat Michaele, že se kvůli dopravě opět opozdím. Řekla mi, že to vůbec nevadí.
      Samotná cesta na Karlák však byla trochu dobrodružná. Ani ne tak kvůli sněhu, ale tenhle pan řidič se mnou už podruhé na Karláku zabloudil. Minule mě chtěl vysadit už u budovy ČVUT, kam jsem za útlého mládí chodil na přednášky. Já však trval na tom, že po pravé straně musí být lékárna. Ve čtvrtek zazmatkoval na té samé křižovatce, zařadil se do nevhodného pruhu a namířil si to za stálého nadávání na Smíchov. Poprvé jsem viděl na vlastní oči obludnost jménem Tančící dům. Řidič neprojevil žádné porozumění pro harmonii či disharmonii moderní architektury, ale zato se dokázal na ucpané čtyřpruhové Resslově ulici šikovně otočit. Ti v protisměru naštěstí nikam nepospíchali, spíše se jen po přískocích posunovali, tak nám otočení v zácpě umožnili.