S psychiatry jsem se poprvé setkal za svého pobytu v Bohnicích roku 1964. Moc si jich už nepamatuji. Jen jednu doktorku, která mě nejdřív nadopovala silným sedativem a pak mě v tomto stavu dlouho a usilovně vyslýchala, zatímco já toužil především po posteli. Dnes se takovému mučení říká psychiatrický pohovor, ale pacienty už na něj nepřipravují silnými dávkami léků.
      Z roku 1964 si vzpomínám zejména na primáře Bašného, který chodil pravidelně na vizity. To už dneska primáři nedělávají, s výjimkou speciálních primářských vizit, které jsou na každém pavilonu mimořádnou událostí stavící sestry a doktory do pozoru a konající se zpravidla jednou týdně, snad aby se primář příliš neunavil chozením po pacientech. Většinou proto chodí pacienti za ním v přesně určeném pořadí, které hlídá staniční sestra.
      Při vizitě mi Bašný oznámil, že mám zvláštní druh deprese. To jsem samozřejmě věděl i bez něho. Pak mi řekl, že mě budou léčit inzulínovými šoky, pročež musím podstoupit jistá předběžná vyšetření. Z těch však sešlo, jelikož jsem nebyl schopen spolknout žaludeční sondu. Doktorka mi ji zkusila protlačit do žaludku nosem a zjistila, že mám vybočenou přepážku (v nose), takže to nepůjde a žádné inzulínové šoky se proto konat nebudou. Nezapírám, že jsem si oddechl – jakékoliv šoky, inzulínové zvlášť, se nikdy netěšily zvláštní přízni pacientů. Na mě navíc čekala za měsíc maturita a veškeré šoky jsou nechvalně známé tím, že se po nich hodně zapomíná, což jsem před maturitou rozhodně nemohl potřebovat. Ostatně mi nebylo až zase tak zle, hlavní záchvat se odehrál ještě doma, kdy jsem rozbíjel věci a otec šel pro doktora na pohotovost do starých Nuslí. Šel tam osobně a pěšky, aby ušetřil 60 haléřů za tramvaj. Byl vždycky velice staromódní a šetrný. Pokud se mohl vyhnout telefonování z budky, tak se mu zaručeně vyhnul, snad aby mu budka "nesežrala" tehdejší 25-haléřovou minci, za kterou se dal koupit i rohlík. Telefonování se vyhýbal, i když situace spíš vyžadovala rychlou sanitku. Ani nevím, kam se v roce 1964 pro ni muselo volat.
      Doktor z pohotovosti přišel chvilku po tátovi. Rozhodl, že musím okamžitě sanitkou do Bohnic na uzavřené oddělení, protože to mé rozbíjení věcí velice odborně zhodnotil jako sebevražedný pokus. Toto nemilé konstatování pak ještě dlouho zůstalo zapsané v mé lékařské dokumentaci a měl jsem s ním velké potíže, zejména když jsem o pár let později chtěl dělat řidičák. K psychiatrovi tenkrát musel i otec. Dosvědčit, co doma provádím či spíše neprovádím. Ale to jsem příliš odbočil.
      Po nějaké době přijela sanitka a vezla mě do Bohnic. Otec jel v sanitce se mnou a byl jsem mu tehdy za to nesmírně vděčný, přestože ho pak čekala půldruhahodinová cesta autobusem a tehdejší pomalou tramvají celou noční Prahou zpět na Pankrác. V sanitce jsem se však úplně uklidnil a povídali jsme si o společných výletech Krkonoších, kam jsme jezdívali na dovolenou. Já si s otcem v takových věcech rozuměl líp, než s matkou, která chodila leda tak na kafe, většinou "říznuté" silnými barbituráty. Domů se vracívala obluzená. Nebo se omámila přímo doma a našel jsem ji cosi mumlat v deliriu. V podobných situacích jsem volával na pohotovost já.
      Zkrátka můj záchvat odezněl ještě dávno předtím, než mě v Bohnicích úředně přijali. Všechno za mě tenkrát vyřizoval otec, protože na uzavřeném pavilonu jsem byl tehdy považován za nesvéprávného. Dokonce pro mě pokaždé jezdil, pokud jsem chtěl jít na propustku. Po Praze jsem pak už jezdil na studentskou průkazku sám.
      Z pacientů se pamatuji především na Gábora, který mluvil československy, pořád chtěl hrát se mnou šachy a často partie vzdával třeba po 5 tazích, když se situace na šachovnici nevyvíjela podle jeho představ. Naproti tomu Einstein byl na šachovnici neporazitelný. Byl to elektroinženýr a vykládal mi o svých vynálezech, které si chtěl nechat patentovat. Já byl sice jen obyčejný elektroprůmyslovák, ale Einstein si mě svým vynálezem kusu kolejnice zabudované do tramvaje k měření odebíraného proudu příliš nezískal. Ve školních laboratořích jsme totiž běžně měřili proud ampérmetrem.
      Po měsíci mě z Bohnic pustili, aniž bych dostával ty protivné šoky. Maturitu jsem zvládl výborně, pouze na maturitní písemky jsem ještě jel na propustku v doprovodu otce. Ve škole jsme řekli, že mám žaludeční potíže a ležím s nimi v Motole. Snažili jsme se zamaskovat ty Bohnice, což se nám povedlo. Nikdo se na nic neptal. Člověk, který absolvoval pobyt v Bohnicích, byl v roce 1964 téměř odepsaný – byl to pro lidi prostě blázen. Můj tehdejší pobyt i jeho domnělý důvod však stále dlouho zůstávaly v dokumentacích lékařů. I těch obvodních.