V pondělí jsem měl jet pečovatelským autem na Polikliniku Budějovická na urologii. Auto bylo už týden předem objednáno a potvrzeno. Kolem 11 hod. však přišla Květa s obědovými ešusy a hlásila mi:
      „Pan řidič vám nechává vzkazovat, že to dnes v žádném případě nestihne. Zavolejte naší vedoucí, ať vám sežene jiné auto a jiného řidiče,“ řekla a zase šla. Tak jsem ihned volal na okrsek Pečovatelské služby. Jana však měla obsazeno a ani mobil nebrala. To samé se opakovalo i po pěti a deseti minutách. Poslal jsem tedy na okrsek e-mail.
      Po chvíli se Jana ozvala, že se nemůže dovolat na jejich dispečink dopravy. Vtom přišla sestřička z domácí péče:
      „Zavolám na tu urologii a přeobjednám vás. Máte na ně číslo?“ zeptala se rázně.
      „Mám od nich jen tenhle papírek a číslo na něm je rozmazané,“ povídám. Ráznost Lucky při pohledu na nečitelné číslo silně ochabla.
      „Zkusím to najít na internetu,“ nabídl jsem. Hledal jsem MEDICON a pak urologii. Tam byla uvedena dvě čísla. Nechal jsem minutu vyzvánět to první a pak druhé. Pak se mi konečně ohlásili:
      „Urologie.“
      „Dobrý den, já jsem Petr K a jsem dnes na půl druhou objednán. Jenže jsem odkázán na auto Pečovatelské služby a oni mi hlásili, že to nestihnou. Co by se stalo, kdybych přijel později?“ ptám se.
      „Kdy později?“ zajímala se sestra.
      „To se zatím neví. Až pečovatelské auto rozveze obědy, může teprve vozit klienty.“
      „Jenže my už máme naobjednané pacienty, musel byste čekat, až je všechny ošetříme.“
      „Delší čekání mi zásadně nevyhovuje, trpím depresemi a nervozitou z lidí.“ ozval jsem se. Připomenul jsem si letošní čekání na chíře, kdy bylo před námi asi 20 lidí a všichni se tísnili v malé čekárničce. Já tenkrát raději seděl na chodbě. Řidič mi hlídal pořadí a tiše zuřil.
      „Já vás tedy raději přeobjednám,“ nabídla mi sestra z urologie.
      „Dobře, ale musí to být odpoledne od 2 do 3, aby mě tam dokázali dopravit.“
      „Hodilo by se vám to 22.12. před druhou?“ ptala se.
      „To už jsou skoro vánoce, ale hodilo. Problém je jen s tím pečovatelským autem – může nastat stejná situace jako dneska.“ varoval jsem ji.
      „Dobře, já si tady poznamenám, že se možná opozdíte.“
      Poliklinika Budějovická je pro mě barák hrůzy a stressu. Všude plno lidí a všelijak lomené chodby – ještě se mi tam nepodařilo nikdy nic najít. Naštěstí jsem měl pokaždé s sebou doprovod. Buď asistenta nebo řidiče pečovatelského auta.