Můj osudný den nastal 14. června 1996. Ten den ke mně měli přijet technici od firmy Sony přivézt mi opravené rádio (které stálo 15000 Kč). Nakonec museli přijet ještě jednou...
      Ráno se ještě nic mimořádného nedělo. Uvařil jsem si obvyklé kafe, ale pak mě přepadla bolest hlavy. A doma ani prášek! To se musí okamžitě napravit! Vsedl jsem na kolo a jel do lékárny U svatého Pankráce. Cestou jsem musel přejet tramvajové koleje v ulici Na Veselí, ale měl jsem před tramvají přednost, protože tam tramvaj odbočovala proti mně doleva. Obvykle tam však žádná tramvaj nebyla a tak jsem jezdíval po ulici Na Pankráci dost rychle – bylo to s kopečka, ale silnice nevalná. To při nehodě sehrálo svou roli.
      Jak jsem se řítil naplno s kopce, viděl jsem, jak do křižovatky pomalu vjíždí tramvaj. "No nic", povídám si, ta tramvaj mně přece musí dát přednost, stejně jako dávaly ostatní tramvaje na této křižovatce přednost přímo jedoucím autům.
      Co se dělo dál, jsem si už nikdy v paměti nevybavil. Utrpěl jsem amnézii. Když jsem se probral, nakládali mě na té křižovatce do sanitky.
      „Co se stalo?“ ptám se, když jsem se probral z bezvědomí.
      „Srazil jste se s tramvají.“ odpověděl saniťák. Já si však na žádnou srážku nepamatuju. Ani teď ne. Jen na dobu před srážkou.
      Odvezli mě do Thomayerovy nemocnice na neurologii. Dávali mi tam různé infuze, aby zabránili otoku mozku. Po dvou dnech mě bez nějakého pozitivního nálezu propustili domů.
      V pořádku jsem však nebyl. Šel jsem k obvodní doktorce. Já měl tenkrát moc dobrou. Ihned zavolala sanitku, která mě vozila po různých nemocnicích v okolí Karláku. Já si pamatuju chirurgii, kde mi sešívali rozseklý dolní ret (dosud tam mám jizvu) a pak na zubárnu. Tam mně vytrhli tři viklající se zuby a sešívali mi dáseň. Vzdor umrtvující injekci to bylo velmi nepříjemné. Ale byl to poslední lékařský zákrok v souvislosti s nehodou.
      Po několika dnech se ozvali policajti. Chtěli mě vyslechnout o nehodě. Neměl jsem nic, co bych chtěl tajit, tak jsem odpovídal zcela otevřeně. Teprve na koci výslechu mi dal podporučík podepsat papír, na němž stálo, že jsem měl právo jak odmítnout výpověď, zejména v případech, kdy bych mohl přivodit trestní stíhání sobě nebo osobě blízké, tak si přizvat advokáta přímo k výslechu. V amerických detektivkách se tomuhle aktu říká Miranda. Tohle mi přece měli dát jako první, ještě před výslechem. Ale podepsal jsem to taky.
      V závěrečné fázi jsem si toho advokáta přece jen obstaral.
      Asi za dva měsíce nastalo finále. Policajti došetřili nehodu a pozvali si mě na dopravní inspektorát zaplatit pokutu, protože jsem se nevěnoval řízení a nepřizpůsobil svou rychlost stavu a povaze vozovky. Tak to stálo na pozvánce. Byla tam zmíněna i možnost nechat se zastoupit advokátem. Jenže já stále trval na tom, že jsem měl před tou tramvají na křižovatce přednost bez ohledu na mou rychlost.
      Pomohl mi opět brácha. Měl v Praze známého advokáta. Ten mi slíbil, že mě zastoupí a hned policajtům zavolal. Měl s nimi delší rozhovor. Pak mi řekl:
      „Oni veškerou vinu jednoduše "hodili" na vás. Těsně před nehodou jste prý nečekaně odbočil doleva a naboural do té tramvaje. Já na ten inspektorát zajedu a vyřídím to za vás.“
      Pak mi ještě poslal zprávu, že verdikt policajtů byl změněn a viníkem byl uznán řidič tramvaje, který se provinil nedáním přednosti.
      Já se pak šel na tu křižovatku znovu podívat. Pěšky. Na pravé straně silnice, tedy v místech, kudy jsem musel jet, byla v silnici díra. Já jsem skutečně těsně před nehodou nesledoval silnici, ale tu tramvaj pomalu vjíždějící do křižovatky. Pak už se na nic dalšího nepamatuji, probral jsem se, až když přijela sanitka.
      Po mém advokátském extempore mi známí radili:
      „Normální člověk by prostě zaplatil pokutu a myslel si své. Advokáti jsou obvykle dražší než ta pokuta.“
      Naštěstí ten bráchův známý advokát mi poskytl své právní služby zadarmo. Ale na nehodu si vzpomenu pokaždé, když přes tu křižovatku jedu. Teď už tudy jezdím jen pečovatelským autem na Karlák.