Jednička

      Pavilon číslo 1 je už dlouho líhní začínajících doktorů. MUDr, který mě tam přijímal, mě prohlížel jako nějaký praktik v době před 30 lety: poslouchal mě stetoskopem. Byl to úplně anonymní doktor. Jméno neměl ani na plášti, ani napsané na dveřích, snad jedině ve hvězdách. Když začal zpytovat mé duševno, také nebyl příliš nakloněn myšlence, že by za vše mohla nevhodná medikace. Tiapridal mi sice po mých úpěnlivých prosbách vysadil, ale Esprital vysadit nechtěl:
      „Pořád nevidím žádné příznaky, že by vám zrovna tenhle lék dělal zle.“
      „A co ta moje agresivita na paviloně 30?“
      „Já si nejsem jist, že to byla agresivita. Navíc, Tiapridal jsem vám na vaše přání zrušil. Zkusíme to jen se samotným Espritalem.“
      „To jsem zkoušel doma a nedařilo se. Úzkosti mě sem přivedly zpátky.“
      „Jenže, pane K, my tady nemáme čas tyhle vaše vleklé problémy řešit. Tohle je pavilon určený pro akutní případy. Vás co nejdříve předáme na pavilon následné péče a tam ať ten váš Esprital dořeší.“
      „Na pavilonu následné péče jsem už byl a nebylo to k ničemu.“ zkouším se bránit.
      „To máte v dokumentaci. Pošleme vás na jiný pavilon. Na dvacítku.“
      „Jo, ten znám. Tam jsou samí degeni a stará doktorka Fanfulová.“
      „To nejsou degeni, ale chroničtí pacienti. A kromě doktorky Fanfulové je tam nová vedoucí lékařka Barešová.“

Dvacítka

      Nastala hra na hodnou a zlou doktorku. Mě samozřejmě dali k té zlé. K staré Fanfulové. Ona možná nebyla zlá, ale nebyla ochotná pro pacienta něco udělat. Například změnit medikaci. Takže jsem stále užíval vysoké dávky Espritalu a na úzkosti mi dávali vysoké dávky Chlorprotixenu. Nezabíralo to. Vyhrožovali mi přesunem na neklidové oddělení.
      Do Bohnic mě v roce 2006 odvezli koncem února, ale nyní již bylo plné léto. Doktorky chodily na dovolenou a tak konečně šla i Fanfulová. Jediná doktorka na paviloně tak zbyla Barešová. A ta mi hned na úvod řekla:
      „S tím Espritalem to u vás není dobré, pane K. Žádné výsledky a přitom si pořád stěžujete na úzkosti. Souhlasíte s tím, abychom medikaci změnili?“
      „Samozřejmě. O změnu medikace se snažím dobré tři měsíce a nikdo mi zatím nechtěl naslouchat.“ zajásal jsem.
      „Esprital budete brát dál, ale budeme postupně snižovat dávky. Současně nasadíme Zoloft. Už jste ho někdy měl?“
      „Před deseti lety a moc mně nepomáhal.“
      „Ale jste ochoten ho zkusit?“
      Byl jsem ochoten. Konečně se to trochu pohnulo. Jenže zdaleka nebylo vyhráno. Nevhodné medikace jsem se sice zbavil, ale zatím se nepodařilo najít medikaci vhodnou. Zoloft nezabíral a tak jsem po vysazení Espritalu dostal deprese. Ty se nezlepšily ani po výměně za Prothiaden a navíc akutně hrozilo, že doktorka Barešová odejde na dovolenou a vrátí se zase Fanfulová Eliška. Proto jsem navrhl, aby mi zase zkusili dávat Remood – přece jsem si od něj celý půlrok odpočinul.
      Remood jsem skutečně dostal a Fanfulová se krátce na to vrátila z dovolené. A já dostal úzkosti. Proto jsem Fanfulovou prosil, aby mi dávku Remoodu snížila. Marně. Začal jsem tedy Remood vyplivovat a pak jsem si bral jen půlky tablet. Proti akutní úzkosti to skutečně pomohlo. Už jsem se s Fanfulovou nemusel dohadovat. Byla to naopak Fanfulová, kdo se divil:
      "Dáváme vám léky, a to drahé léky, a na vás to nepůsobí. Je asi zbytečné vám něco dávat. Přitom za dobu, co jsem byla na dovolené, už berete třetí lék.“ lamentovala.
      „Tak mě pusťte domů, ten poslední lék se v minulosti osvědčil.“ žádal jsem ji.
      „Domů takhle nemůžete, máte přece úzkosti, zas by vás přivezli sem. Uvidíme, až se vrátí Barešová, ta ať to rozhodne.“
      Počkal jsem si tedy 14 dní, během kterých jsem si troufl na plnou dávku Remoodu, takže jsem jej už nemusel vyplivovat a v úkrytu půlit. Bylo září, když mě propouštěli. Byl to můj nejnepříjemnější pobyt v Bohnicích a celý se točil kolem vhodnosti a nevhodnosti léků. Zajímavé také bylo, že agresivní jsem byl jenom na pavilonu 30 (pod doktorem Diacencem) a že jsem léčebnu opouštěl se stejnými léky, se kterými jsem tam nastupoval. Byl to nejméně efektivní pobyt a de facto ztráta půlroku života.
      Doma jsem si pak na internetu našel, že léků vyvolávajících možnou agresivitu je víc. U Espritalu tento vedlejší účinek přímo uveden nebyl, byla tam však uvedena úzkost a neklid, který jsem si za ten půlrok jaksepatří užil.