Vlasta odpověděla na můj inzerát v Mladé frontě v roce 1974. Byla to učitelka na ZŠ a aktivní sportovkyně. Běhala dlouhé tratě, 1500m a víc. Psala mi ze soustředění, že je jí tam smutno a tak. Kupodivu přidala i fotku, údajně dva roky starou... příliš na ní hezká nebyla, ale rozhodl jsem se, že jí odepíšu, už jen kvůli tomu aktivnímu sportu. Odpověděla a napsala, že přijede do Prahy na závody. Čekal jsem na ni na Masarykově nádraží. Ukázalo se, že je podstatně hezčí než jak ukazovala fotka. Rozuměli jsme si hned od první chvíle. Odvezl jsem ji nejprve tramvají k sobě domů a potom Velorexem džínovým na Rošického stadion, kde se konaly závody. Vlasta samozřejmě běžela 1500m. Viděl jsem, jak odstartovala a v duchu byl s ní. Držela se uprostřed pole a tak i doběhla. Stejně to byl od ní dobrý výkon. V duchu i nahlas jsem jí gratuloval. Odmítla to, prý nebyla ve formě.
      Pak jsme jezdili Velorexem po Praze a nakonec jsem ji zanechal v Kubelíkově ulici, kde měla příbuzné, u nichž mohla přespat. Při našem velorexovém randění jí totiž ujely všechny vlaky.
      O víkendu jsem samozřejmě zamířil Velorexem do Libouchce. Vlasta se mnou šla "do města" a pak do parku, kde vylezla na strom a já jsem ji takto fotil. Zpočátku se zdála být jako malá holka, ale po nějaké době zvážněla. Měla zajímavý zvyk – ráda dělala vtipy na muže. Snad mě tím provokovala, nebo si tím odreagovávala nějaké komplexy, nevím.
      Pozval jsem Vlastu na výlet v jejích rodných Krušných horách. Tenkrát tam ještě byl zachovalý les, takže výletit se dalo. Dojeli jsme Velorexem na Dlouhou Louku a odtamtud šli pěšky na Loučnou, což je nejvyšší vrchol východní části Krušných hor. Bylo tam tehdy moc krásně.
      Vlasta však na zpáteční cestu pospíchala. Přestože byla sobota, ona byla učitelka a na sobotu si něco naplánovala s dětmi. Proto jsme museli z Dlouhé Louky jet nevyšší možnou rychlostí do Libouchce. Hnal jsem Velorexa co to dalo, a jelikož si Vlasta vyjela na výlet jen v kraťasech, měl jsem pravou ruku často na jejích stehnech. Trochu protestovala, kvůli bezpečnosti jako, tak jsem ji zkoušel přesvědčit, že Velorex má tak snadné řízení, že se dá ovládat jednou rukou i v zatáčkách. Nakonec jsem uznal, že nemám pravdu a aspoň v zatáčkách o 180° jsem se trochu víc věnoval řízení a na rovinkách zase Vlastě a jejím stehnům. Vlastě to nějak začalo být jedno, protože ona se především bála, že tu svoji besídku s dětmi nestihne. Nakonec se rozhodla, že se na ni extra převlíkat nebude, že půjde tak, jak je, tj. v kraťasech, co v nich byla se mnou na výletě, ať si třeba kluci vykoukají oči.
      Další týden jsem za Vlastou přijel znovu. Chtěl jsem vědět, jak vypadá její atletický trénink. Souhlasila. Dojeli jsme na Tiské stěny, kde jsem Velorexa zaparkoval a pokračovali "po svých", ale ne do skal, nýbrž po lesních cestách, kde se dalo běhat. Ukázalo se, že jsem pořádně přecenil své síly. Na rovinkách jsem Vlastě jakž-takž stačil, ale ona se vyžívala v běhání do kopce. Uznávám, že by to mohl být užitečný trénink – běhat naplno do kopce a pak v samotném závodě "odpočívat", protože na stadionu je rovina.
      Začal jsem zjišťovat, že Vlasta žije především atletikou. Líbat sice uměla výborně, ale to bylo také všechno, co si dala líbit. Přitom já cítil, že jsem do ní zamilovaný jako školák – bylo mi tehdy 28 let a Vlasta nebyla moje první holka, ale zato se mi úplně nejvíc líbila a nikdo ji pak už nepřekonal (ani doteďka ne). Tak jsem si říkal - "brzdi, nepodávej se neopětovaným citům". Zpočátku to šlo dost těžko, jezdil jsem za Vlastou na závody, ať byly kdekoliv. Vlastě to však začalo vadit a chtěla, abych s tím přestal. Poslechl jsem ji, ale pokud jsem měl cestu do severních Čech, stavoval jsem se za ní v Libouchci, zda snad nezměnila své rozhodnutí. Vždycky byla ochotná se se mnou bavit, ale rozhodnutí nezměnila.
      Naposledy jsem ji viděl v roce 1975 na závodech v Mladé Boleslavi. Měla tenkrát v rodině tragické úmrtí, matku jí zabilo projíždějící auto, tak se se mnou bavila snad z potřeby se někomu svěřit. To bylo naše poslední setkání. Z citového šoku jsem se vzpamatovával ještě nějaký čas.