Marta z Košic odpověděla na můj první inzerát v Mladém světě v roce 1975. Bylo to překvapující, ale odpovědí ze Slovenska jsem tenkrát dostal víc – jakoby ty holky neodrazovala vzdálenost. Marta psala velice rozumně, proto jsem jí odpověděl a celkem jsme si vyměnili asi 3 dopisy, když se mi podařilo "urvat" v ČKD čtrnáctidenní odborářskou rekreaci ve Štrbě, kamž nás dopravili jakýmsi hrozným autobusem. Ukázala se tak reálná možnost setkání, proto jsem Martě ze Štrby napsal, abychom vše nějak skloubili.
      Ze Štrby do Košic jsem jel samozřejmě rychlíkem. V minulosti jsem tuto trasu absolvoval jen v lůžkovém voze, takže jsem si tentokrát stoupl na zadní plošinu posledního vozu a koukal se jen tak pro potěšení na trať, "jak ty pražce drncaj dumdá dumdá".
      Marta na mě čekala na nástupišti. Jelikož jsme si už předtím vyměnili fotografie, odpadl nezáviděníhodný trapas typu: „Slečno, já tady tak trochu čekám na někoho, koho ani neznám, nejste to čirou náhodou vy?“
      Marta byla přiměřeně hezká studentka psychologie a osobně byla příjemná. Po počátečním "otrkání" mě pozvala do vinárny Carpano, kde jsme si dali – jak jinak než víno. Oba dva červené. Pak jsme se toulali po Košicích, povídali si o životě a podobných zbytečnostech a já zatím na hodinkách sledoval vlaky do Štrby, které mně ujížděly. Tím posledním jsem však jet musel, pokud bych nechtěl v Košicích přenocovat – u Marty to rozhodně nešlo, protože ona ani z Košic nepocházela, nýbrž tam dojížděla 60 km autobusem z mrňavé vesničky na Zemplínsku, směrem od Košic k (tehdy ještě) sovětským hranicím.
      Než mi rekreace ve Štrbě skončila, vyměnili jsme si další dva dopisy a já si plně uvědomil, co mi Marta předtím jen naznačovala – že se totiž za to jediné společně strávené odpoledne stačila do mě zamilovat. Co teraz včil? Hezká byla, to ano, ale jen ze Štrby jel rychlík do Košic skoro dvě hodiny. Z Prahy to tenkrát bylo dvanáct hodin. Košičan to "o prsa" stihnul za deset, ale stejně to byla – pro pouhou návštěvu – dálka nesmírná. A což teprve ubytování – do její rodné vesničky jsem rozhodně jet nemohl, protože podle místních zvyklostí bych si ji po takové návštěvě asi musel vzít.
      Byl jsem však zaměstnán v ČKD a tehdy se do Košic jezdilo na montáže – stačilo se jen přihlásit, schopní dobrovolníci byli vždy vítáni. Měl jsem tak zaplacené obě cesty v lůžkovém voze ČSD 1.třídy a nocleh v hotelovém domě – to byla taková lepší ubytovna. Musel jsem v Košicích samozřejmě udělat taky nějakou práci a nějak se do té práce se dopravit. To byl v Košicích trochu problém. Pracovali jsme v tehdejších Východoslovenských železárnách (nyní U.S. Steel Košice, jak jsem se dověděl ve Wikipedii). Jezdila tam z města taková hrozná tramvaj – rychlodráha tomu Slováci vznešeně říkali, ale kolébalo se to při jízdě jako kachna.
      Tak jsem jezdil přes den do železáren a večer randil s Martou. Vymetali jsme, jak jinak, než vinárny. Ono je těžké najít zábavu v cizím městě, když jsem tam byl bez auta a tak se nedalo jezdit ven – z Prahy je to autem moc daleko, ošoupal bych cestou pneumatiky. Nebo aspoň vzorek na nich.
      Pozvolna mi docházelo, že známost s Martou je jednostranná záležitost. Tady nebyl rozhodující vzhled, ale povaha – já potřeboval trochu iniciativnější a perspektivnější partnerku a Marta byla spíš melancholická, podobně jako já. Tak jsem jí při jednom setkání řekl, že to asi dohromady nepůjde, bez ohledu na vzdálenost. Rozplakala se, což se ostatně dalo čekat. Nakonec jsme se dohodli na rozchodu a já odjel do Prahy. Definitivně. Alespoň jsem si to myslel. Za nějakých šest týdnů jsem byl zase v Košicích, tentokrát proto, že mě tam z ČKD poslali řešit nějaký technický průšvih. Nedalo mi to a opět jsem Martě napsal. Jelikož byly prázdniny, nepsal jsem do Košic, ale do té její Tušické Nové Vsi, kterou jsem ani nenašel v autoatlase, tak malá vesnice to byla. Mezitím jsem chodil po Košicích sám, zašel jsem i na pivko, ale ne do nějaké zaplivané hospody, ale do tehdejší dvojky na nádraží. Těch piv jsem tam vypil asi sedm, a jelikož nejsem zvyklý pít, trochu mě to sejmulo. Odjel jsem tramvají do ubytovny, a přestože byl ještě den, šel jsem si silně opivěn lehnout.
      Vzbudil mě telefon. Volal vrátnik, že vraj mám na bráně návštěvu. Byla to Marta. Jak jsem byl připitomělý z nadměrného množství piva, tak jsem se na ni na ulici vrhl a začal ji zuřivě líbat. Náramně si libovala. Jenže opět zapůsobilo to blbé pivo – udělalo se mi z náhlého pohybu blbě, omluvil jsem se a šel to dospat.
      Následující den jsem zavolala Martě na kolej a omluvil se za své chování. Nechtěla o omluvě ani slyšet, pořád si libovala, jaký jsem byl včera "zlatý", pokud bych ji měl citovat doslova. Copak může vědět holka z koleje o opilých chlapech? Měla zkreslené představy a byla do mě pořád zamilovaná. Řekla mi, že jak dorazil můj dopis, sedla na autobus a jela ihned do Košic na kolej. Bylo to k uzoufání – jako kamarádka by určitě nebyla špatná, ale ona chtěla víc, chtěla mě vidět často. Jenže já nehodlal do Košic dojíždět, bylo to moc daleko. Dá se přece najít jiný vztah, jiná holka a pro Martu jiný kluk. Nechtěla, pořád toužila být se mnou. V podstatě jsem její problémy chápal, já tenkrát tomuhle stavu říkal "citový hlad", jenže její citový hlad jsem podporovat nedokázal. Objektivní překážky byly příliš silné.
      Nakonec jsem zase odjel do Prahy, ale tentokrát definitivně. Marta mně napsala ještě několik dopisů, ale já jsem z opatrnosti raději na žádný neodpověděl, abych u ní nevyvolal další explozi citů, kterou bych v žádném případě nemohl opětovat. Skončilo to ničím, ale v podstatě smutně.