| Dílo #49128 |
|---|
| Autor: | Montrealer |
| Datum publikace: | 14.05.2008 07:29 |
| Počet návštěv: | 1598 |
| Počet názorů: | 8 |
| Hodnocení: | 5 2 |
| Jana z Vrchlabí |
|---|
Po sérii totálních neúspěchů s "normálním" způsobem seznamování jsem zkusil inzeráty. U nich byla aspoň jistota, že i dotyčná má zájem se seznámit, ale zároveň nejistota, jak vlastně Ona vypadá, což v principu přinášelo jisté nebezpečí přinejmenším trapasu.
Obvykle jsem dotyčným pannám a dívkám posílal srdceryvné dopisy, i když jsem si inzerát podal sám, ale pokud byla adresa dotyčné v mém blízkém dosahu, občas jsem volil frontální útok na dotyčnou dívčinu, který počítal i s překonáváním ozónové bariéry v podobě jejích rodičů.
Jelikož jsem často jezdil na Benecko, zdálo se mi zdlouhavé psát Janě do Vrchlabí, když jsem tam mohl rovnou přijet "na přepadovku". Jako "den D" jsem si zvolil sobotu, doufaje, že holka bude doma.
Problém se ukázal už při hledání Jiráskovy ulice. Místní tu ulici neznali a tak jsem skončil na policii, přesněji řečeno na tehdejší Veřejné bezpečnosti. Tam mně kýženou ulici ukázali na obrovském nástěnném plánu malého města, ale zároveň mě podrobili menšímu uniformovanému výslechu:
„Za kým tam vlastně jdete?“
„Za rodinou Kutwirtových.“ odpovídám.
„A co jim chcete?“ pokračoval uniformovaný v křížovém výslechu.
„Já se tak trochu znám s jejich dcerou a chci ji překvapit.“ zkoušel jsem VB obelhat.
„Tak v tomhle vám nebudeme bránit. Hodně úspěchů.“ popřál mi uniformovaný příslušník.
Na dané adrese se nacházela dost výstavní jednopatrová vila. Tím jsem se nenechal odradit a připravil jsem se na rodiče. Na zavonění mi otevřela korpulentní maminka.
„Prosím vás, je doma Jana?“ koktám ve dveřích.
„Není a zatím nebude. Odletěla do Švýcarska. Ale pojďte dál a povězte mi, jak jste se s ní seznámil.“
Očekávaný trapas byl tady. Budu si muset něco nahonem vymýšlet a také že jsem si vymýšlel bláboly o seznámení na výletě, ve snaze co nejrychleji se vymanit z maminčina zajetí. Pravdivé byly jen mé časté cesty na Benecko, protože jsme tam měli hodně zanedbanou a tudíž málo využívanou podnikovou chatu.
Paní Kutwirtová jen kývala hlavou a povídala:
„To je zvláštní, pane, naše Jana s kluky nikdy nic neměla, a kdyby se s nějakým seznámila, určitě by mně to řekla. Je to celé divné a Jana bude v tom Švýcarsku ještě týden.“
S maminkou jsem se sice rozloučil, ale bylo mi nějak divně po těle. Dost jsem lhal a měl jsem přitom pocit, že jsem svými výmysly nikoho nepřesvědčil. Navíc když člověk lže a nedává si přitom pořádný pozor na pusu, časem si začne odporovat, jak dobře vědí horliví čtenáři detektivek. Proto jsem se v noci rozhodl pro pravdu. Ráno jsem sjel serpentinami z Benecka do Vrchlabí a znovu zazvonil u Kutwirtových.
„Copak se děje, pane K., zapomněl jste mi včera něco říct.“
„Něco jsem opominul, pravda. Já jsem se s Janou seznámil na inzerát a ještě jsem ji nikdy neviděl. Včera jsem si dost vymýšlel, ale v noci se mi to rozleželo v hlavě.“
„Máte od naší Jany dopis?“ zeptala se maminka.
„Měl jsem ho s sebou už včera, kvůli vaší adrese, ale prosím vás, nečtěte ho, není určen vám, jen si prohlédněte obálku, že souhlasí rukopis.“
„Máte pravdu, číst to nebudu, podle napsané adresy je mi jasné, že to psala Jana. Co nám to jenom udělala?“
„Já myslím, že neudělala vůbec nic špatného.“ povídám na Její obhajobu.
„Ale seznamovat se na inzerát, co si o tom lidé v okolí pomyslí?“ lomila rukama maminka.
„Můj tatínek o tom taky ví, protože chodí do schránky pro poštu. Prostě o tom s nikým nemluvíme, a proto o mých seznamovacích pokusech sousedi nevědí.“
Chvíli jsme na toto téma ještě debatovali, než jsem přikročil k meritu své návštěvy:
„Mohla byste mi ukázat nějakou fotografii Jany?“
„Samozřejmě. Nejlépe se povedla maturitní fotografie. Víte, Jana není žádná krasavice, ale má zlaté srdce. Já jsem taky zamlada moc hezká nebyla a vidíte – mám manžela, vilu, máme Janu. Víte, pane, ono na té kráse tolik nezáleží, navíc je pomíjivá.“
Znělo to mým uším dost podezřele a také to nakonec o všem rozhodlo, ale mé setkání s Janou naplánovala maminka na následující sobotu. Přijel jsem do Vrchlabí vlakem, protože jsem si chtěl ještě užít nostalgie parních mašinek, než nám je úplně zruší.
Na vrchlabském nádraží už čekala celá rodina. Hlavní slovo měla maminka, která jako jediná mě osobně znala, pak otec s autem a nakonec samotná Jana. Skutečně moc krásy nepobrala, byla úplně nenápadná a ani by mě nenapadlo se za ní na ulici ohlédnout.
Přijeli jsme Fiatem do vily. Následoval nudný rodinný oběd. Potom "seznamovací" procházka s Janou vrchlabskými ulicemi. Nocleh ve vile (bez Jany v posteli), v neděli pak opulentní oběd a již odjížděl můj autobus do Prahy. To hlavní jsme se totiž naplánovali na následující víkend.
Příští sobotu mě vyzkoušeli ze zeměpisu – měl jsem naplánovat výlet – a pak mi půjčili Janu i s rodinným Fiatem. Řídila Jana, nutno přiznat, že velmi dobře, a já vedle ní skučel strachem, když to po dobré silnici hnala stotřicítkou a já vedle ní seděl nepřipoután – bezpečnostní pásy tenkrát ještě nebyly povinné. Ale aspoň jsem cestou navigoval a to velice dobře, protože jsme v pořádku dojeli na Smědavu v Jizerských horách. Tam Jana krásně couváním zaparkovala Fiata a vydali jsme se pěšky na vrchol Smrku. Bylo to 9 kilometrů jedna cesta a Jana se ukázala jako dobrá turistka i jako ošetřovatelka, když jsem po kotníky zapadl do blátivé louže:
„Pojďme se vrátit, já zapnu topení a pustím ho na nohy, to ti za chvilku uschne.“
„Kdepak,“ povídám, „kvůli tomuhle se vracet nebudeme, já si tu nohu i s botou opláchnu v nějaké čisté louži, aby tam nebylo bláto, voda za chvíli uschne. A mažeme si to na Smrk!“
Ze Smrku jsme se vrátili na Smědavu pro auto a pokračovali serpentinami dolů do Frýdlantu. Musím přiznat, že jsem měl velkou chuť na chvilku usednout za volant a pak chvilku, malou chvíli jen, jet svojí oblíbenou šedesátkou, ale chuť jsem si nechal zajít, když mě Jana informovala, že Fiat není pojištěný, protože, přece, jejich rodina zásadně nebourá. A já tenkrát neměl ani Trabanta, jenom velkou chuť si ho koupit.
Ve Frýdlantu jsme zaparkovali u hradu a šli na prohlídku. Z ní si pamatuju jen to, že jistou dobu patřil hrad rodu Clam-Gallasů, kteří mají v Praze palác. Když jsme po prohlídce došli zpátky na parkoviště, Jana náhle vykřikla:
„Ježíšmarjá, nás tu zatím někdo naboural!“
Měla pravdu, dveře kufru byly otevřené dokořán. Jana se zachovala velice rozhodně. Sáhla do lékárničky (ta na rozdíl od pásů už tenkrát povinná byla), vytáhla jeden fáč, bůh ví, kde vzala tu sílu, ale kus fáče dokázala utrhnout (nůžky nebyly povinné) a tím kusem přivázala víko kufru, aby nebylo pořád zdvižené. Ale to už si to k nám hasil správce parkoviště:
„Byl tady jeden chlápek, kterýmu se prej zaseknul plyn a než to ukočíroval, stačil nabourat tři auta. Teď s ním policajti sepisujou protokol, proto tam taky máte jít a přihlásit se jako další poškození.“
Tak jsme šli na frýdlantskou policii, pardon na Veřejnou bezpečnost. Tam se ukázalo, že Jana si s sebou vůbec nevzala občanku. Chtěl jsem celou věc vzít na sebe a prohlásit, že jsem řídil já, ale místním poldům stačily údaje z Janina řidičáku, protože v době, kdy se nehoda stala, za volantem přece nikdo neseděl, když stálo auto na parkovišti.
Jana se pak nad poničeným rodinným autem rozplakala:
„My jsme ještě nikdy neměli nehodu a já teď přijedu domů s nabouraným autem. Táta mě zabije a nevím, kdo tu opravu zaplatí, když nemáme auto pojištěné.“
„Oprava se zaplatí z povinného ručení viníka. Nějakou dobu to možná potrvá, ale každý je povinen platit si ručení.“
„Ale vysvětluj tohle mýmu tátovi,“ kňourala Jana, už při jízdě zpět. Zpáteční cesta byla smutná a Jana předvídala tátovo jednání dobře. Navíc začala kňourat i maminka:
„S takhle nabouraným autem nemůžeme jezdit po městě, co by si o nás lidé pomysleli. Musíme to dát opravit a zaplatit si to, když nemáme havarijní pojistku.“ hořekovala. Můj názor, že se oprava uhradí z povinného ručení viníka, nebyl brán v úvahu, i když se později ukázal jako správný.
Na další výlety jsme tedy jezdili mým "fárem", což bylo pro tu rodinu rovněž morální pohroma, jelikož já měl tehdy jen tříkolku Velorex, těm mladším známou snad jen z filmu Vrchní, prchni, kde v ní jezdil Jiří Abrhám. Já se aspoň nemusel nechat roztlačovat Zdeňkem Svěrákem, protože můj Velorex džínový měl elektrický startér.
V té době jsme už měli naplánován výlet na daleké Slovensko, konkrétně do Zádielské doliny, kam byli rodiče ochotni pustit svou nejdražší Janu, již s opraveným Fiatem, když jsem se rozhodl, že vztah ukončím. Jana totiž přes své dobré vlastnosti vůbec nebyla hezká, ničím mě nepřitahovala a bohužel neměla žádnou výraznou povahovou vlastnost, která by tento podstatný handicap nějak kompenzovala. Zejména jsem u ní postrádal rozhodnost, kterou by jako vychovatelka v místním domově mládeže aspoň trochu oplývat měla.
Rozchod byl sám o sobě dost smutný. Přijel jsem k Janě domů a řekl jí vše z očí do očí. Pouze jsem zamlčel hlavní důvod, aby z toho neměla mindrák. Chtěla se mnou jet ještě na poslední výlet, že si vše prohovoříme, ale já měl pocit, že v tomto případě už není o čem hovořit a vymluvil jsem se, že je mně blbě od žaludku a že se ihned vracím do Prahy. Na ten výlet jsem totiž chtěl jít už sám.
Po rozchodu mně Jana napsala ještě dva dopisy. V jednom mně vyčítala, že jsem ji ani nepohladil, ani za ruku nevzal, jenže tohle já bych určitě udělal, kdyby byla jen trochu hezčí. V ČKD mě sekretářka Zdenička, která brala ty telefonáty z Vrchlabí, přemlouvala:
„Petře, jeďte do Vrchlabí, ta holka vás má ráda, začne s vámi určitě chodit znovu.“
„Já vím, ale co mám dělat, když se mi vůbec nelíbí. To je moc velká překážka.“
A při tom zůstalo. Janu jsem už nikdy neviděl. Byl to vlastně moc smutný případ.
|
|
| Názory čtenářů |
14.05.2008 09:44
 stínka_
|
...moc smutný případ... |
14.05.2008 11:19
marťánek paní Koutné
|
...zatraceně smutnej příběh |
14.05.2008 11:47
HarryHH
|
... jo chlape, tohle je život ...
*- ... no a co s ním, ....
na to návod v domácím kutilovi nenajdeš ... |
14.05.2008 17:43
 Humble
|
ze života :o) |
14.05.2008 18:30
Haber
|
Zádielska dolina je krásna* |
14.05.2008 19:17
fungus2
|
Tak to chodí. Mám také hodně zkušeností se seznamováním přes internet. |
15.05.2008 20:21
sokrates
|
hm, hm, když máš dost fantazie, je každá baba nějak hezká a zajímavá ... |
03.07.2008 15:20
engelmar
|
Žeru tvoje příběhy, ikdyž tohle je ve skutečnosti hrozně smutnej, protože taková fajn holka se jen tak nevidí, ale když se člověku nelíbí, tak se asi nedá svítit. |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|