| Prolog |
|---|
|
| Pacienti |
Mustafa byl původem z Tunisu. Bál se světla natolik, že většinu dne proležel v posteli a deku měl nataženou přes hlavu. Byl však velkým ctitelem pop-music... jenže arabské! Měl kazeťák kombinovaný s přehrávačem CD-ček a stále na něj hrál - tu JEJICH hudbu. Jelikož jsem s ním strávil na přijímacím pokoji 5 týdnů, musel jsem si na tu JEJICH hudbu zvyknout. Nebylo to ostatně tak těžké. Ona ta arabská hudba se poslouchat dá a dokonce se na ni dá tančit - a jak! Svou jednoduchou rytmikou doslova k tanci vybízí, takže se na přijímacím pokoji scházeli "tanečníci" i z jiných pokojů. MUDři jim v jejich řádění nebránili, naopak. Každá trochu rozumná činnost je lepší, než babrat se ve svých vlastních temných myšlenkách... dokonce i Mustafa při arabské hudbě občas "ožíval" a tančil. Hrál stále, tančil občas. Když mě přemístili na pavilon 30, začalo se mi po arabské hudbě stýskat... ovšem nutno přiznat, že Mustafa měl ve své sbírce kazet a desek nejlepší arabské hity - pokud jsem správně rozuměl anglickým nápisům.
Mustafa uměl česky jen mizerně. Chodila za ním jeho bílá squaw, ale bavili se spolu německy. Jeho MUDr s ním mluvil směsicí češtiny, němčiny a angličtiny. Od každého z těch jazyků uměl Mustafa trochu, takže se spolu nakonec jakž-takž domluvili. Sporným bodem byl jenom Pervitin, protože pokaždé, když mu náš MUDr Mustafovi tvrdil, že mu našli metabolity Pervitinu v moči, tak Mustafa, on ne moc dobře rozumět. V žádném jazyce, které ovládal náš ctěný MUDr (měli jsme stejného) Mustafa problémům s Pervitinem nikdy ne moc dobře rozumět.
Mustafův stav byl problematický a já nepoznal, co mu vlastně je. Doktora jsem se ptát nemohl, protože by mi stejně nepodal informace o stavu jiného pacienta - nebyl jsem přece Mustafův příbuzný. Za měsíc se sice musel Pervitin z jeho těla úplně vyloučit, ale pokud měl Mustafa na Pervitin dlouhodobější návyk, mohly by při odvykání nastat problémy. Když jsem z jedničky odcházel na třicítku, Mustafa na jedničce stále ještě byl a dobře mu nebylo...
Já sám zkušenosti s Pervitinem nemám, nikdy jsem ho nebral, ale dlouhodobě jsem [zne]užíval Diazepam a po něm jsou odvykací (abstinenční) problémy hodně vážné... ani tříměsíční hospitalizace mě jich nezbavila. Doktorům jsem samozřejmě o Diazepamu řekl. Dělali, co mohli, ale návyku mě zbavili jen částečně. Naštěstí mě zbavili neklidových stavů.
Pana Machaina dovezla do Bohnic policie. Pocházel ze Štiřína, kde bydlel a kde také dostal na taneční zábavě záhadný záchvat zlosti. Doktoři to později (v Bohnicích) diagnostikovali jako mánii a jelikož pan Machain prohlášení o dobrovolném vstupu do léčebny nepodepsal, musel MUDrům náhradní povolení k jeho léčbě vystavit soud. Machain, jakožto "osoba, o níž soudní řízení způsobem řádným vedeno bylo", dostal kopii rozsudku a opakovaně se s ní pacientům chlubil. Předmětný rozsudek pravil, že hospitalizace pana Machaina je v souladu se zjištěním jeho zdravotního stavu u soudu zdepřítomnými MUDry.
Zpočátku Machain doufal, že si ho z léčebny "vyzvedne na revers" jeho manželka a odvede si ho domů, ale ta se k tomu nějak neměla. Machain měl zřejmě podobné záchvaty už dřív, takže s ním jeho bílá squaw měla své neblahé zkušenosti a raději ho nechala "strádat" v bláznci.
Machain neustále mluvil, bez ohledu na to, zda ho někdo poslouchá či ne. Pořád opakoval ta samá témata, jako pokažený gramofon (ten starý, na vinylové desky). Blábolil blbé banální bajky. Podle mého názoru mánii skutečně měl. Já ji totiž míval taky, takže mi diagnóza pana Machaina problém nedělala. Moje mánie však přestala za 2 dny sama od sebe, kdežto Machainova trvala... od doby kdy ho na jedničku přivezli až do doby, kdy odtamtud odvezli mě.
Jestliže byl pan Machain typickým příkladem pacienta s mánií, musím dodat, že zdaleka ne tím nejhorším a nejotravnějším. Jeho stav se navíc zlepšoval, ale jen velmi pomalu...
Babka se postupně stal postrachem pavilonu jedna. Když ho přivezli, ani nebyl moc nápadný. Asi 25-letý mladík mohutné postavy, sice hodně živý, ale ne přímo agresivní. Zpočátku jsem s ním a s dalšími pacienty hrával karty (o peníze). Babka byl jako hráč náruživý, přímo gambler. Hrálo se však jenom Prší. Mariáš ani jiné složitější karetní hry současní pacienti blázinců už dávno neovládají, zato je však mezi nimi hodně šachistů, místy velmi dobrých. Šachy a karty se hrály jen v kuřárně. Babka sice mezi šachisty nepatřil, ale později je svou agresivitou z kuřárny vytlačil.
Jako svou první sólovou akci převzal Babka osobní patronát nad kuřárnou. Sezval všechny architekty-amatéry a velkoryse přeplánovali rozestavení nábytku v kuřárně (2 stoly, 5 židlí a 1 lavice k sezení). S tím by se ani při Babkových nadpřirozených schopnostech příliš udělat nedalo. Proto Babka vyhlásil Řád pro využívání kuřárny a jmenoval se tam vrchním biřicem. To už do kuřárny chodili jenom notoričtí kuřáci a já se raději vzdal hraní šachů i penězozhoubného Prší. Pršet však nepřestalo. Babka si snadno našel jiné soupeře a hrálo se už o stokoruny. Zkušení MUDři mu sice zvýšili dávky léků, ale jen tím podnítili Babkovu podnikavost...
Podle vzoru Hitlerovy tragické Noci dlouhých nožů vyhlásil Babka monstr-akci Noc holicích strojků! Akce byla potajomky provedena na pánském WC a jelikož elektrické holicí strojky údajně nejsou životu nebezpečné, noční sestry proti Babkově Občasné Iniciativě nezasáhly, klidně dřímajíce u svých vystydlých kafí a čmoudících cigaret.
Ráno bylo pět pacientů ostříháno dohola. Včetně Babky, samozřejmě. Ten se povýšeně producíroval před sesternou a nechal si od jiných pacientů ohmatávat svou vyholenou hlavu, abychom ocenili, jak je báječně a hladce ostříhán na lebce. On, Velký Babka a jemu podobní! Móda Punk začala agresivně kralovat pavilonu číslo jedna.
Od ostatních (dobrovolně) ostříhaných pacošů jsem se dověděl, že během nočního stříhání stačil Babka založit několik samotunelujících se společností s ručením těžce omezeným. Například hodnota majetku Vzájemně se podporujících společností kovopreclikářů dosáhla ONU NOC sta milionů Kč. Slovutní MUDři páni magistři o tom snad ani nevěděli a rozhodli, že pacienta Babku přestěhují z přijímacího pokoje (který se jako jediný na jedničce ani přes den nezamykal) na jiný pokoj. Vzbudili tím vzpouru pacientů z ostatních pokojů, tedy pacientů, nevyžadujících už nepřetržitý dohled:
„My ho tady nechceme! K nám na pokoj Babku nedávejte! Kdo s ním má vydržet?“ volali ti zničení a vše dvastujícím Babkou k smrti vystrašení ubožáci. I poslechli páni MUDři a vyhověli jim. Seňor Che Guevara von Babka zůstal ležet na přijímacím pokoji a zvýšili mu dávku sedativ. Přesto zůstal hyperaktivní a stále něco dez/~organizoval, což trvalo až do konce mého pobytu na jedničce. Takže jsem Babkův konec ani nezažil. Možná ho přestěhovali na pavilon 27, známý už na jedničce jako Pavilon hrůzy nebo jako Trestný pavilon. Jinak též jako "odkládací pavilon" pro neklidové a agresivní případy. Podotýkám, že na jedničce ani na třicítce jsem neviděl používat vůbec žádné omezující prostředky (klece ani svěrací kazajky), ale na sedmadvacítce - kdož ví? Já tam totiž nikdy ani nevkročil.
|
|
| Názory čtenářů |
15.08.2008 18:19
 Montrealer
|
nemám, podívám se tam...:o) |
|
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
1
2