LiTerra

Autoři Stránka autora Názory autora Díla hodnocená autorem

Dílo #45955
Autor:	Montrealer
Druh:	Tvorba
Kategorie:	Próza/Povídka
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	26.12.2007 06:31
Počet návštěv:	817
Počet názorů:	8
Hodnocení:	8 6

Prolog

Lolito,
dva bílí rackové mě provázejí,
snad vzpomínku tvou
mně přinášejí.
Lolito,
tak jako my snad lásku v srdcích mají
když přelétají
oceán.

Lolita

      Eliška byla úplně obyčejná holka, podle školního prospěchu spíš podprůměrná, protože propadala z mluvnice a z počtů. Tak to aspoň připadalo nám, obyčejným třeťákům. Pro suplující učitele - a u nás se suplovalo dost často - však měla Eliška jednu neocenitelnou vlastnost: uměla "zaujmout publikum", takže se suplující učitel nemusel vůbec zaobírat žáky ve třídě, do které byl poslán dělat dozor. Prostě přišel a zeptal se:
      „Je tady Eliška Žitková?“
      „Jééé tadýýý.“ odpověděla sborově třetí á.
      „Tak, Eliško, pojď sem na stupínek a zazpívej nám!“
      A Eliška poslechla. Svým zpěvem dokázala udržet třídu 3.a v patřičném klidu po celou hodinu, takže suplent mohl klidně opravovat písemky, což by jinak činil ve sborovně.
      Jednou však měla Eliška problémy. O přestávce nám ukazovala díru po vytrženém zubu a my ji popleskávali po ramenou, jaká že je statečná, když dokázala bez brečení přežít zubařův brutální útok. Jenže ten den se taky suplovalo:
      „Je tady dnes Eliška?“ zeptal se jako obvykle suplent.
      „Je, ale zpívat nemůže, protože jí trhali zub.“ odpověděli jsme mu sborově.
      „Je to pravda, Eliško, že ti trhali zub?“ vyzvídal zastupující učitel.
      „Jo, zub mi sice trhali, ale zpívat můžu.“ usmála se statečně Eliška. A zpívala. Lidové písničky, které jsme se učili v zpěvu, hymny a svůj vlastní repertoár, v němž vynikala Lolita, písnička německých autorů a hit našich domácích rádií, protože hitparády u nás samozřejmě ještě neexistovaly - muselo se přece pilně pracovat, aby se postavila republika po válce na nohy a vybudoval se socializmus. Tehdy jsme tomu samozřejmě věřili.
      Když končil školní rok, nastalo velké loučení. Naše "školička" byla určena jen pro žáčky prvních až třetích tříd, byly to prosté dřevěné pavilony a v nich malé dětské lavičky, jimž jsme již tak trochu odrostli. Proto nás informovali, že do čtvrté třídy půjdeme do jiné školy a že se třída, tak jak jsme se mezi sebou znali, určitě neudrží pohromadě. A taky že ne. Do čtvrté třídy jsem začal chodit do Michle a z původní třetí třídy se mnou chodilo devět dětí. Eliška nám přitom někam zmizela. Buď šla do jiné školy nebo propadla a opakovala třetí třídu. Při suplování se bohužel už nikdy nezpívalo. Eliščin zpěv a její skvělou hudební paměť nahradilo Věrčino čtení a dobrodružné romány z dob první republiky.
      Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem v hudebním antikvariátě uviděl svazek not s nápisem: Lolita.