S Filipem vůbec snadné vyjít.  Dokázal být velmi velkorysý  a přející, ale také dost krutý a nesmiřitelný. Přesto to byl člověk, který, jak prohlásil Bohumil Hrabal o Vladimírov Boudnikovi, byl ve stavu milosti.

Díky dalším Filipovým přátelům, se mi podařilo dát dohromady alespoň pár kousků z jeho písemné pozůstalosti.

Repulsion

 
Jabloňové sady 4

Filip Sklenář

Vařící světlo přetéká přes okraje Stínu
A on náhle procitnul
Nevěřící
Na jazyku krev a stín podobný vínu
A krovky nenasytných chroustů temnoty
Neúnavný jako honicí chrt času
Má v dlaních úhoře a serafy a hlen A v očích něhu
A představy v černé kůži
A v srdci trny fosforových růží
Povlává duhovými závoji
Jeho sny se podobají rybám

*

Pozvedni ze země jabloňový květ
A po řece ho pusť – kypící
Máš pravdu
To dítě ve svých vírech utone
Když prázdnota proti němu strmí
Máš pravdu
Ta země plody nevydá
Když temnota jí v žilách burácí

*

Pozvedni ze země jabloňový květ
Nasaj tu vůni:
Krev slzy a med
Ticho vyvolalo vzpouru
Vzpoura musí být potlačena!
Půlnoc se blíží
A je to velmi svůdná žena
A je to velmi svůdný chlapec
A velmi svůdný muž
Prázdnota až dosud k zemi přikrčená
Na tesáky nanáší si růž

Jabloňové sady – Variace
 
Vařící světlo přetéká přes okraje
Stínu
Na tento zbytek člověka
Se nesnaž shodit vinu...
Jen na tu vůni – co ho obtéká
Jen na proud řeky
Co pramení v tvém klínu

Ukolébavka

Houpity hou, můj bratříčku...
Matka řve: Já se oběsím!
On: Cizí zmetky nechci živit!

Houpity hou, tak hlasitěji
On: Co ten parchant vyřvává?
A: Počkej, ten se bude divit!

Vpadne tvář rudá, rozteklá
Houpity hou, bratříčku můj...
Víš, proč já spávám za světla?

Nejhorší je, když děcka notoriků

Nejhorší je když děcka notoriků
Chodí nakupovat vánoční dárky
Mají šusťákovou tvář tisíckrát vypranou v laciným mýdle
Čepici nakřivo, vystrašenou letní bundu
A tepláky, co padaj ke kolenům
Kupujou šampón ve slevě, to mámě
A plastového dinosaura z Číny
Za devatenáct korun nebo třicet
Si cpou do kapsy, ať má brácha ježíška

Zvykej si, chlapče, zvykej
Budou tě honit jak našedlou myšku
Kvůli šmejdu, kterých jiní šmejdi dovezou za tisícovku vagón
Kvůli principu, kvůli výchově a kvůli kladným vzorům
Ti otec omlátí hlavu o dveře
Nebo tě podrží ve studené vaně
Kapříka v teplákách jste ještě neviděli kampak se hrabe váš krteček

Pod stromkem najdeš ožralého výtaháře
Jak fackuje tvou nestřízlivou matku
A pod peřinou budeš bráškovi vyprávět
O daleké zemi, kde každý malý kluk najde u postele svého dinosaura

Ten pes, ten pes, ten pes...

Natahoval jsem ruce
Natahoval jsem ruce kdo mě povede
Natahoval jsem ruce a všichni křičeli

A všichni křičeli kouleli očima a mávali rukama
Mávali rukama šel jsem na dvůr rýt klacíkem do písku
Šel jsem na dvůr rýt klacíkem do písku a po domě běhal muž se sekerou

Po domě běhal muž se sekerou bylo mi tuším pět
Po domě běhal muž se sekerou a rozbíjel kuchyňskou linku
Kuchyňskou linku na splátky a taky psa mi zabil

A taky psa mi zabil
A taky psa mi zabil půlroční fenku pinče
Půlroční fenku pinče chtěla se věčně mazlit

Chtěla se věčně mazlit muž se sekerou ji zabil
Chtěla se mazlit muž se sekerou ji zabil v domě na Nádražní 481
V domě na Nádražní 481 kam jsme odnesli své věci

Kam jsme odnesli své věci když je otec nechal v dešti na ulici
Nechal je v dešti na ulici pár dek a náklaďák mi rozbil
I ten náklaďák mi rozbil nesl jsem v něm štěně

Nesl jsem v něm štěně říkal mu teď bude dobře
Teď už nám bude dobře doma na 481
Na 481 babička totiž říkala že domov je pouze u otce

Babička říkala domov je u otce ona jediná nikdy neječela
Ona jediná neječela tak jsem jí věřil že nemám domov
Tak jsem jí věřil že nemám domov jenom to číslo na poštovní obálce

Jenom to číslo na poštovní obálce kdopak by řekl co všechno znamená
Jenom to číslo na poštovní obálce musím si opláchnout obličej
Musím si opláchnout obličej pokud mám pokračovat …

Olivy

Máš chuť na kouř s chutí oliv
Kdokoliv čeká na cokoliv
Jen musí to mít příchuť chcanků
Dát otlouci se na verpánku
Jak Bůh, který prý krev svou proliv
Pro tebe i pro kohokoliv
Jsem tvůj Pán, šmejde, vymrdánku

Vyskočí jak žabka z trampolíny

Vyskočí jak žabka z trampolíny
Vyhekne jak by se udělal
Na tváři šmouhu rudé špíny
Byl to out vole - tos podělal
A žlábek mezi hýžděmi
Se jemně letním potem rosí
Pohledy pánů některých
Se slétají jak mlsné vosy

Odjakživa

Odejít z vesmíru
Celý ho objevit
Kdo tohle dokáže
Sám sobě odměřit
Počítat každý krok
Zranil jsem
Bolelo
V temnotě se světlem
Spát tělo na tělo
Dobytka svítání
Promrskat soumrakem
Po věčnost v dešti stát
V kolejích za vlakem

Cigáně z Muglinova (volně podle Abú Nuwáse)

Já nazývám ho Núr aš-Šams
Což znamená Svit sluneční
Můj Bože!
Jak zralé datle má barvu jeho dlaň
Když tančí si po stvolu rozkoše
Na světě, kde rozkvétá
Jak leknín v odpadkovém koši
Je velikou ctí, Pane, být i umyvačem hajzlů
Leč brzy přijde léto, dvacátý rok pomine
A čmelák více nenajde květ ten rozvinutý
Možná mám jistou pochybnost
O inteligenci vesmírného designu
Však teď, když kráčím s odpadky, tě
Velký Bože, chválím

Konečné řešení židovské otázky (pro Věru Tydlitátovou)

Židovská otázka našich časů zní, kdo vlastně byli ti židi, a co dělali,
a tuto otázku je nezbytně třeba
vyřešit s konečnou platností,
ať stíny smějí odložit masky tragické i směšné
a propuštěny z posmrtné komedie najdou spočinutí
na čele Šivově v prastaré kosmické děloze
a tam v nekonečné extázi uspokojovány tisíci transcendentními vibracemi
vyčkají vzkříšení ve slávě Nového Třesku.

David hrál karty a hodně pil a zadlužil celou rodinu.
Franz cvičil jógu, a o bibli nechtěl slyšet.
Gustav vařil výborné kuřecí rizoto.
Malý Samuel ve skříni na půdě v dusném horku bedlivě studoval pohlaví své
sestry.
A Karel nedal dopustit na Slávii.
Jan byl pámbíčkář a všem tím lezl na nervy.
Arnošt znal jménem skoro všechny brouky
a Hubert kouřil jednu za druhou a ráno v hodinářství velmi hnusně chrchlal.
Coura Evička se nechala dělat výlučně do zadku
a její sestra kolportovala Lidové noviny a pracovala v katolickém špitálu a
snila o tom, že se stane herečkou nejmíň tak slavnou jako Lída Baarová.
A ze Sáry se stala jeptiška, a když pak za války ošetřovala německého
důstojníka, vyspala se s ním, a tak byl počat otec mého přítele.

Pořád tytéž prdele, ptáky, prsa, kundy, naděje.
Okamžiky extatického odevzdání se veškerenstvu a skepse poránu u prázdné
flašky.

Podrazy, výmluvy, kecy i gesta zcela neobyčejné šlechetnosti.
Nic lepšího, nic horšího, nic nového a všechno to pomíjivé
na čele Šivově v prakosmické děloze
vyčkává v nekonečné extázi vítězné
vzkříšení v Novém Třesku.

Potlučen svítáním

Zas bylo ráno
Já hrubě tloukl zem
Snad víc než ruce
Tváře se mi chvěly
A vzduch byl velký
Obzor nezměněn
A já byl celý
Od tvojí krve celý

A kamsi táhly mě ty komíny a věže
Kdosi tam stál a pitomě se zubil
Kdosi se v chladné břečce třásl vleže
A kdosi kohosi a nebo cosi ubil

Zahradník (volně podle Rabindranátha Thákura)

Tak krásný kluk jak ty se ještě nenarodil
Nemyslím jen tvarem zadku, ale také ve smyslu
Sdílení socialistických ideálů nekonečné pomoci
Umíš se tak nádherně usmát když přijdu a ve tváři mám vepsáno průser jak
sviňa
Když vidím ten úsměv tak toužím jen potom abys
Mě učinil zahradníkem ve svém květinovém zadu
Procházeli bysme se parkem a kluci na bruslách by volali
Hele, buzeranti!
Toho nejhezčího by jsme mohli zbít, zatáhnout do křoví a ošukat jak psa
Do toho by jses ale asi nenechal zatáhnout, když
Ze zubů taháš chlupy z kundy té svojí kundy
Což mě velice mrzí a nevím, zda
Se zoufalstvím uchlastat nebo upít, neboť
Na drogy nemám dost peněz a ke skoku z okna
Postrádám patřičné odhodlání, ačkoliv
Romantická smrt z lásky by na trhu cenných žvástů dozajista
Zvedla hodnotu mých akcií a
Mým příbuzným a známým by se konečně
Vrátily peníze, co do mne navráželi

Za nehty šafrán: Píseň písní

Mé pocity a slova nemají tvar fantazijních rostlin a větám nelámu páteř
Mé pocity mají ostré hrany neskládám mozaiku z laciných cetek
Můj mozek je velká telefonní ústředna výčitky v něm bzučely jak rozzuření sršni
Marek byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, ta křehkost dojímala ten strach vzrušoval
Tehdy byl nejkrásnější: prstýnky černých vlasů a prosebný výraz tváře
Byl nejkrásnější když jsem do něj kopal, výčitky bodaly toto je rozžhavený skalpel vivisekce

Dal mi víc než mohl já stejně kopal do žeber do břicha i mezi nohy
Jeho tvář se křivila stejně jako když říkal: Rychleji už budu rychleji
Tentokrát křičel: Prosím ne už přestaň konečně prosím
A já byl uchvácen tou nevšední krásou jeho schouleného těla
Zběsilost vybuchla jak naftová kamna a dala všemu velmi temný lesk strašný a
podivný lesk černý lesk jakým zářilo slunce prastarého velekněze když
nejkrásnějšího chlapce národa obětoval své zuřivosti
Výčitky svíraly varlata jak rozžhavené kleště
Sám sobě největším katem já ležel na matraci z prachu pod plesnivým stropem ne
však úplně sám to ne
Bylo trochu cítit že si můj utěšitel neumyl nohy to nám nebránilo ve vzájemné něze
Byl křehký kolem dvaceti ležel vedle mne nahý
Nejprve jsme hovořili dlaněmi pak mluvil:

„Byla tak krásná když jsem ji tloukl pěstí
Se zvláštním opatrností jsem vybíral kam ji udeřit
A byl jsem uchvácen nevšední krásou jejích výkřiků měly tak zvláštní tón tak
vzrušující
Cítil jsem jak mi její křik drnčí v páteři jako by kdosi zazvonil na pekelnou bránu
Přísahám nikdy v životě mi ještě takhle nestál
Pak výčitky mě štvaly týdny jak hladoví psi…“

Dal mi víc než mohl tiskl jsem se k jeho vyzáblému tělu jako k monstranci
Mít tisíc hlasů stejně nevyzpívám úchvatnou krásu toho okamžiku odpuštění na
laciné ubytovně kde na zdi krví napsáno mám touha
Náhle utišený jako by se o mne jakási nebeská bytost otřela křídly
Anděl s neumytýma nohama který odlétl tak tiše
Že neprobudil ani vrátného v kukani…

Za nehty mám tmavé stopy chlapeckého šafránu jak říká arabský básník
Před očima mi probleskuje tisíc obrazů co možná nikdy nevyzpívám
Dnes jsem nevinný a zas mám blízko k slzám
Rozpřahuji náruč v bezelstném gestu vesmírného proroka
Dříve student mystiky a nyní realista

Vyvolený (mladým dělníkem k mimořádné noci)
Pomazaný (jeho potem výkaly i mlíčím)
Rozpřahuji náruč někoho snad vyděsí náklonnost v mém surovém úsměvu
To je však píseň člověka toto je Píseň Písní

Moje poslední fotky: