V mládí jsem býval velmi otužilý. Dokázal jsem bloudit ledovými chodbami a vracet se do nevytopené místnosti, uléhat do studené postele a vstávat do ještě studenějšího rána. Nepřipouštěl jsem si, že by mi někdy mohlo být jinak, než chladno. Občas jsem omylem otevřel cizí dvěře, na okamžik ucítil závan tepla a zahlédl oranžovou záři. Tu barvu jsem znal, oranžové bylo nouzové osvětlení na chodbách či bezkrevné slunce vycházející z oparu jinovatky. Ale co si počít s teplem jsem nevěděl. Jak se k němu postavit, jak ho uchopit. Vlastní kamna jsem nechtěl, k čemu také. Ani jsem neměl, čím bych v nich topil. Najednou se kamna objevila uprostřed našeho pokoje. Byla z tmavé, horké litiny a vepředu měla široké slídové okno, skrze něj vycházela ta teplá záře. Z počátku jsem měl strach že nemám co na přiložení, ale ukázalo se že přikládat netřeba. Kamna hořela sama od sebe, vytápěna svým vnitřním žárem. Spousta věcí byla najednou zbytečných, třeba ta tlustá tvrdá deka, co mě kdysi kryla před tím nejhorším mrazem. Sedávali jsme u nich nazí. Občas mne zmáhalo vedro . To jsem se pak odcházel ochladit do vzdálených chodeb, ba i úplně ven, do sněhu. V mé krvi proudilo pomyšlení na naše kamna a proměnilo ji v mrazuvzdornou kapalinu. Z arktických lesů jsem přinášel kusy starého dřeva. V kamnech jsem objevil dvířka, nemuselo se do nich přikládat, ale mohlo. Po každém přiložení v nich vděčně zapraskalo. Shořel v nich i igelit, či kopečky mokrého mechu. Šutry jsem do nich nedával nikdy. Naučili jsme se regulovat teplo, nastavit je tak, aby nehřála ani moc, ani málo. Časem jsme pozapoměli, raději jsme se zahřívali vlastním pohybem při plnění úkolů. Vymlouvali jsme se, že jim sháníme něco kvalitního na topení. V kamnech nenápadně haslo. Dnes máme paliva dostatek. Zkoušeli jsme přikládat nejjemnější koudel, tvrdé kousky drahého antracitu i těkavý líh. Nic nechytlo, topeniště je naplněno po okraj, ale nehoří. Někdy jeden z nás tajně vytáhne polínko. To se pak radujeme, že přeci trochu ubylo a přikládáme ještě ušlechtilejší a hořlavější látky. Všechno marno, nehoří. Zkoušeli jsme zavzpomínat jaké to bylo, svlékout se a sednout si ke kamnům, ale byla nám strašná zima a zahnala všechny vzpomínky. Po chvilce jsme se prokřehlí schoulili každý pod vlastní přikrývku. Ale návštěvy pořád ještě obdivují masivní černou litinu a dokonalý tvar našich kamen. A my stále věříme , že jednou.... , protože jinak bychom.... Jinak bychom vlastně co?
|