Výměna oken za plastová je krajně nepříjemná záležitost, když už je člověku přes 60 let. Proto jsem všechny nabídky odmítal s poukazem na svůj zdravotní stav a neexistenci příbuzných, schopných pomoci při stěhování nábytku a při úklidu. Loni se však naše Společenství vlastníků rozhodlo hromadně vyměnit okna u všech nájemníků, kteří si je zatím nevyměnili sami. Jednalo se přitom o polovinu domu. Mně nabídli pomoc při stěhování nábytku od oken. O úklidu "den poté" se takticky nemluvilo. Moje pětašedesátiletá přítelkyně z Jeseníku však říkala, že po takové výměně uklízela plných 14 dní a že to bylo hrozné. Ani na takovýhle postupný úklid jsem si netroufal. Jo, v mládí, to jsem jednou uklízel po malířích a říkal jsem si "nikdy víc". Bylo to v roce 1983.
      Začal jsem podle internetu obtelefonovávat různé organizace nabízející osobní asistenci. Na prvních čtyřech adresách mě odmítli s tím, že poskytují asistenci jen osobám mentálně postiženým nebo zaostalým. S pátou neziskovkou jsem trefil do černého – souhlasili. Vyslali ke mně dvě fajnově oblečené ženské. Odhadl jsem je na předsedkyni sdružení a její bodyguardku. Parlamentářky obvykle chodí ve dvou. Předaly mně třístránkovou smlouvu, kterou jsem podepsal bez čtení, protože jsem pomoc naléhavě potřeboval. Především s těmi okny. Ale i s dalšími věcmi, okna to jen hodně urychlila.
      Když se mi přihlásil asistent, pozval jsem ho rovnou na domovní schůzi, kde nás o "akci okna" informovali podrobně. Tehdy už jsme byli dohodnuti, že stěhování nábytku a následný úklid zajistí asistent sám, bez další pomoci. Já bych byl schopen přestěhovat leda tak židli.
      Asistent mi navrhl, že mě na den výměny oken (den O) odklidí z bytu někam úplně pryč. Nabízel mi dům s pečovatelskou službou nebo hostel, kam bych se uklidil i se svými prášky a občasnými depresemi. Bohužel, všechny rozjednané možnosti jedna po druhé krachly. Bylo všude obsazeno. Bratr z Havířova mi nabízel byt svého vnuka někde na Lhotce, kam bych se mohl dopravit taxíkem, jenže v bytě 2+1 bydleli už čtyři lidé. Vzal jsem to jen podmínečně, jako nejhorší možnost. Jedno východisko jsem totiž objevil sám – sousedku u nás v domě, která tu bydlí ještě déle než já a znala mě už jako dítko školou povinné. To už jsem věděl, že byt zůstane úplně bez oken jen asi tři hodiny. Pak montéři nasadí okna nová a začnou je zazdívat.
      Nakonec jsem kritické hodiny u sousedky přečkal. Měla v bytě také pozdvižení kvůli svým oknům, ale aspoň měla děti, které jí mohly stěhování a úklid zajistit o víkendu. Bylo jí 75 let a stěžovala si na lidi, bezohledně hovořící z mobilních telefonů na ulici nebo v autobuse. Koho ty hovory zajímají? Koho zajímají problémy? Kam se poděl lidský takt a kde je soukromí? Prostě jsem jen tak poslouchal stařecké řeči. Já sice mobil taky mám, ale nikam ho nenosím. Jen by mě znervózňoval, že může znenadání zazvonit.
      Sousedka měla okna na jih. Vždycky jsem měl rád jižní stranu našeho domu. Záviděl jsem tam bydlícím lidem sluníčko a volný výhled až někam k Říčanům. Jenže se ukázalo, že dnes je to už fikce. Za naším domem vede slavná pražská severojižní magistrála. Je s ní spojený nepřetržitý řev aut. Pomalu se nedá ani otevřít okno. Neměnil bych za jižní stranu. Dnes už ne.
      Když jsem se po třech hodinách vrátil do vlastního bytu, byla už vložena nová okna a bylo tam zima. Byl březen, topení jsem předtím musel vypnout, protože topná tělesa byla zakryta igelitem. Ostatní nábytek byl zakryt také. Dokonce i postel a samozřejmě počítač. Postel jsem pak během dne střídavě odkrýval a zakrýval.
      Asistent splnil, co slíbil. Za den byl veškerý nábytek odkryt, za další dva dny bylo uklizeno a nábytek přestěhován na původní místo. Jenže konec nic moc nenapravil. Dostal jsem z ničehož nic nějakou depresi a musel jsem se nechat odvézt do Bohnic. Asi to byla Posttraumatická stresová porucha.