Parafráze na poslední z Portugalských sonetů Elisabeth Barrett Browningová (1806 až 1861), která byla soudobými kritiky považována za za největší anglickou básnířku. Jejím nejznámějším dílem je sbírka 44 sonetů pod názvem Portugalské sonety (Sonnets from the Portuguese). Jedná se o součást korespondence s jejím manželem, básníkem Robertem Browningem (1812 až 1889). Četl jsem nádherný překlad jednoho z nich, vlastně i verzi dalšího autora v komentech. Nasál jsem myšlenku a podle několika velmi úsměvných on line překladů zkusil sám něco zplodit. Není to přesný překlad, i zvolená forma sonetu je jiná...

Dřív jsi mi nosil spousty krásných květů
v zahradě kvetly léto celičké,
i v zimě zdálo se, že s námi je tu
rozkvetlá louka v temné světničce.

Tak prosím Tě, ve jménu naší lásky,
navrať se drahý, ve vzpomínkách zpět,
nos mi zas růže nebo sedmikrásky,
jak činil jsi před dlouhou řadou let.

A slova plná Tvojí vroucí lásky
mi teď, můj milý, s něhou šeptej zas,

zapomeň, že nás oba zdobí vrásky,
než života květ navždy zvadne v nás.

Láska jak pták se z teplých krajin vrátí,
A smutku mrak se z mého čela ztratí.

Je to zase jen pokus vžít se do veršů z devatenáctého století a myšlení básnířky z té doby.

Sonet je ovšem krásná forma!