Nepochopil. Nežiji v hodinách, jsem hodiny. Nataženej na pérko, nalajnovanej, prostě jdu a ostatním měřím čas, pomáhám, ukazuji, napovídám. A sám jen jdu dál.

Pocit umírání zde není spojen se silným pocitem, že asi vzdechnu, ani, že jestli tohle přežiju, tak. V tom jsou emoce, život. Tohle umírání je jen pocit, dlouhé nicotné věčnosti, přítomnosti.
(A kvalita diskuzních příspěvků zde všeobecně je dopsti mizerná. Čekal bych něco víc než líbí/nelíbí/nepochopil jsem, ale je to blbý)